Po dvou pandemických letech jsem se na začátku toho letošního do nějakých předsevzetí příliš nehrnula, přesto začal ještě hůř, než jsem si dokázala představit. První událostí, kterou jsem si zapsala do diáře, byl pohřeb, těsně před ním jsem se navíc dozvěděla o nepříjemném problému ohledně daní. Když jsem si pak jednoho dne v prsu nahmatala bolestivou bulku, dalo by se to skoro považovat za logický vývoj. Což samozřejmě neznamená, že jsem nezačala vyšilovat strachy.
Trochu mě uklidnilo ujišťování kamarádek, že si prošly podobnou zkušeností a ukázalo se, že o nic nejde. Přesto jsem se necítila zrovna příjemně – bylo pondělí odpoledne, ale praktickému lékaři ani gynekoložce jsem se nedovolala a příliš štěstí jsem neměla ani přímo v centrech, kde se podobná vyšetření provádějí. Druhý den už to šlo lépe, od gynekoložky jsem dostala žádanku a hned den nato jsem naklusala na ultrazvukové vyšetření, které bylo díky žádance zdarma. Paní doktorka mě vyšetřila a odebrala vzorek podezřelé hmoty. Po celou dobu si přitom držela chladný odstup a nijak mi nevysvětlila, co na ultrazvuku vlastně vidí nebo co se mnou zrovna dělá. Jen mi na konci celého procesu strčila do ruky zprávu, se kterou mě poslala na onkologii. Nebyla jsem schopná slova a jako opařená se vypotácela ven. Onkologie? Našla tam něco skutečně nebezpečného? Co když umřu?
Když jsem asi hodinu čekala na onkologii (načež mě pak doktor prostě poslal domů, ať si za deset dní zavolám), stihla jsem si aspoň v lékařské zprávě přečíst uklidňující slova „TU (tumor) zřejmě není“. Přesto jsem v průběhu těch dvou týdnů od nalezení bulky po oznámení výsledků prožívala téměř konstantní pocit paralyzující úzkosti a jen těžko jsem zvládala běžné povinnosti. Ani medikace na ADHD mi nefungovala tak jako předtím. Za tu dobu mám na kontě například zpackané objednání na PCR test a nervové zhroucení, když jsem to na testovacím místě zjistila, ztracenou kartičku pojišťovny, zapomenutý nákup v obchodě, neschopnost donést jeden dopis na poštu a spoustu dalšího.
Úleva, kterou jsem cítila, když mi pan doktor konečně potvrdil, že nález není zhoubný, se nedá popsat. Možná si říkáte, proč to tu vlastně celé vykládám. Z několika důvodů.
- Sice to vidíte každou chvíli v nejrůznějších kampaních, přesto bych chtěla všem ženám (a lidem s ženskými pohlavními orgány) zopakovat, jak důležité je jednak chodit na preventivní vyšetření prsou, jednak se okamžitě někam objednat, pokud zjistíte cokoliv neobvyklého. Ženy starší 45 let mají vyšetření jednou za dva roky zdarma, ale preventivní prohlídky každý rok velmi doporučuji i těm mladším. Ultrazvuk stojí kolem 600 Kč, tedy asi jako jedno sezení u terapeuta, ale vaše zdraví a klid v duši má nevyčíslitelnou hodnotu.
- Opět se mi potvrdilo, že komunikace lékařů s pacienty je velkým problémem našeho zdravotnictví, a to ve státních i soukromých institucích. Jde o výsledek hlubokých a dlouhodobých problémů, které pandemie ještě zhoršila, takže s tím jako pacienti příliš nenaděláme. Přesto si můžete najít různá hodnocení jednotlivých pracovišť a především dát na osobní doporučení – po návštěvě i na svou vlastní zkušenost. Pokud nejste spokojení a máte možnost příště jít k někomu jinému, využijte ji.
- Jak jsem už psala, něco podobného zažila spousta mých kamarádek. Mějte proto na paměti, že ani v těžké situaci nejste nikdy sami a nebojte se svěřit. Ani si nechci představit, o co horší by pro mě celá anabáze byla, kdybych o ní otevřeně nemluvila a jen sama tiše trpěla.
Asi za čtrnáct dní mě čeká další vyšetření, všechno však nasvědčuje tomu, že půjde o rutinu a nemám se čeho bát. Jako spousta dalších lidí s ADHD neustále odkládám nepříjemné věci, mezi které návštěvy doktorů rozhodně patří – často to dojde tak daleko, že se z nich stane nesplnitelný úkol. Ale stojí za to se přemoct nebo využít pomoci okolí a prevenci nezanedbávat.
Foto: pixabay.com
