Laura Bridgman byla Američanka, která je považována za první hluchoslepé dítě, kterému se dostalo jazykového vzdělání – konkrétně anglického jazyka. Naučila se komunikovat a číst pomocí Braillova písma a manuální abecedy. Dokonce se setkala se spisovatelem Charlesem Dickensem, když navštívil ústav, kde pobývala. Dickens o tomto zážitku napsal ve své knize Americké poznámky, a Bridgman se tak na krátkou dobu stala celebritou. Faktem ovšem zůstává, že po zbytek život pobývala v relativní samotě, strávila jej v Perkinsově institutu, kde šila a četla knihy v Braillově písmu.
Laura Dewey Lynn Bridgman se narodila 21. prosince 1829 a zemřela 24. května 1889, dožila se tedy téměř 60 let. Narodila se v Hannoveru v New Hampshire jako třetí dcera Daniela Bridgmana, baptistického faráře a jeho manželky, vnučky Josepha Downera, jednoho z pěti prvních osadníků z Thetfordu ve Vermontu (1761). Jako dítě byla Laura Bridgman velmi citlivá a jemná dívka malého vzrůstu a poměrně nešikovná, do 18 let trpěla křečemi. Když jí byly dva roky, její rodina byla postižena spálou, která Lauře sebrala dvě starší sestry a ji samotnou nechala hluchou, slepou a bez čichu a chuti. Čich a chuť se jí postupně navracely, ale hluchota a slepota s ní zůstávaly stále. Matka se jí hodně věnovala, projevovala jí jak rodičovskou náklonnost, tak vhodné a upravené ošacení; ovšem od zbytku rodiny, včetně otce, se jí dostávalo nevlídného přijetí – otec ji často děsil, když hlasitě dupal, podle jeho slov ji tak chtěl „vychovat k poslušnosti“. Kromě matky si Laura rozuměla s Asou Tenneyim, najatým mužem do rodiny Bridgmanů – byl laskavý a mentálně postižený, a Laura jej považovala za zdroj svého šťastného dětství. Tenney kvůli svému postižení komunikoval s Laurou ve znacích a vzdělával ji v nich. Znal domorodé Američany, kteří tento jazyk používali (pravděpodobně se nazývali Abenaki a používali indický znakový jazyk Plains). Lauře se tak dostalo domácího vzdělání, když byla kvůli svému postižení vyloučena ze školy.
Roku 1837, v Lauřiných sedmi letech, se její život změnil. Přes různé kontakty domov Bridgmanových navštívil doktor Reuben Mussey, vedoucí lékařského oddělení, a spatřil v Lauře šikovnou a inteligentní dívku, která i přes své těžké postižení zvládala základní domácí práce tehdejší doby, jakými byly šití a prostírání. Na žádost Musseyho, který kontaktoval své známé, Laura 12. října 1837, dva měsíce před osmými narozeninami, nastoupila do Perkinsonova institutu v Bostonu. Zpočátku se jí stýskalo po rodině, ale záhy se spřátelila se svojí první instruktorkou, slečnou Lydií Hall Drewovou. Dr. Samuel Gridley Howe, ředitel institutu, jehož byla Lydie asistentkou, se setkal s Julií Braceovou, hluchoslepou dívkou, která se vzdělávala v Americké škole pro neslyšící, ovšem dosáhla pouze komunikace s několika málo primitivními znaky; její instruktoři ji nedokázali naučit metodu komunikace pomocí hmatových znaků. A tehdy Howe pocítil příležitost. Jelikož považoval Lauru Bridgman za nadanou žákyni, rozhodl se pro něco, o co se dřív nikdo nepokusil – naučit hluchoslepého člověka hmatovým znakům. Jeho plán byl založen na teorii francouzského filozofa Denise Diderota, který považoval dotek za spouštěč vlastního specifického symbolického jazyka.
Howe a jeho asistentka nejprve používali písmena vytištěná: lepili papírky na běžné předměty, jakými byly například klíče, lžíce a nože, spolu s články z novin, jež byly vytištěné a používány jako zvednutá písmena. Laura se postupně učila přiřazovat písmena a články, které k nim patřily. Nakonec dokázala spojit správný znak se štítky ze smíšené hromádky článků. Dalším krokem bylo naučit ji spojovat jednotlivá písmena a pomocí nich hláskovat slova, která znala. Laura Bridgman se tak stala prvním americkým dítětem, které se naučilo abecedu a 10 číslic, tedy prvním, kterému se dostalo jazykového vzdělání. Bridgman se jevila jako velmi přirozeně inteligentní a vykazovala známky pevné vůle a píle, která jí umožňovala pomalu překonávat své postižení. Byla na tom dobře i po psychické stránce – cítila se šťastná a dostávalo se jí dobré péče, Howe s ní zacházel jako s dcerou. Od začátku své práce s Bridgman posílal Howe zprávy o jejím pokroku do různých evropských časopisů, jež byly velmi čtené. Mezi čtenáři byl i velký spisovatel Charles Dickens, který v lednu 1842 navštívil ústav a z učební metody doktora Howeho a pokroku Laury byl velmi nadšen. A to tak, že o ní napsal do své knihy Americké poznámky. Po vydání knihy se Laura Bridgman stala světově proslulou. Perkinsonův ústav začali navštěvovat tisíce lidí, chtěli si z jejich setkání něco odnést a vášnivě ji sledovali v novinách, evangelických a dámských časopisech. Později se v sobotu stal ústav přístupný veřejnosti. Lidé se zájmem sledovali, jak Laura čte a se zvýrazněnými písmeny ukazuje na místa na mapě. Situace však měla i své stinné stránky. Lauru sice sláva těšila, ovšem její učitele znepokojovalo, že přitahovala více pozornosti než její spolužáci.
Během dospívání Laura emočně strádala. Ústav postupně opustili dva její nejbližší učitelé, asistentka Lydia Drew i sám dr. Howe – oba kvůli manželství. Vystřídalo se pak u ní několik učitelek, k žádné z nich si však nevytvořila takové citové pouto. Změnilo se to až s učitelkou Sarah Wright, která Lauře mnohé kompenzovala – a to nejen emoční naplnění, ale i formální nauku: zprostředkovala jí klasické akademické vzdělání, jakým byla matematika, geografie, historie, ale rovněž hmatovou abecedu, kterou měla Laura nejraději. Jako její předchozí lektoři si i Wright všimla, že Laura měla díky své slávě určitá privilegia proti spolužákům – měla například vlastní pokoj. V roce 1845 ovšem Bridgman onemocněla anorexií – pravděpodobně v reakci na její předchozí emocionální strádání. V roce 1846 spolu s učitelkou Wright navštívily Lauřiinu rodinu v New Hampshire, kterou roky neviděla. Obnovila a utužila vztahy se svými blízkými a začala zase znovu jíst. Její problémové chování však přetrvávalo. Nakonec ústav kvůli manželství opustila i Wright a Laura zůstala znovu osamocená.
Tehdy skončilo její formální vzdělání. Vrátila se tak do New Hampshire za svou rodinou, ale škola jí chyběla a její anorexie se vrátila. Když se to dozvěděl Howe, poslal k nim domů novou učitelku, aby ji vzala znovu do ústavu. Tak se i stalo, ale ačkoliv Laura přijímala občasné návštěvy, veřejnost na ni z velké části zapomněla. Její dny byly vyplňované především šitím, psaním dopisů své rodině a bývalým učitelkám, čtením Bible v Braillově písmu a úklidem. Škola jí zajišťovala finanční a materiální zázemí a Lauřin život uplýval klidně a bez komplikací. Ačkoliv se nikdy nestala učitelkou na plný úvazek, příležitostně učila mladé slepé dívky šít. V roce 1889 ovšem onemocněla a 24. května zemřela. Bylo jí nedožitých 60 let. Byla pohřbena v Hannoveru v New Hamsphire, poblíž farmy její rodiny.
Foto: wikimedia.org
