„Vy máte obrnu?“ Zjevně ho to rozrušilo. „A to vás to lízlo tak málo?“
Ehe. Jsme si kvit. Teď rozrušil on mě.
Jenže kopnout ho nezvládnu, a když pustím žertovně slinu, tak si přitížím. Takže sedím, mlčím a čumím.
„Vy pracujete?“
Ježišmarjá, to se nesmí? „Mmm,“ zavzpomínám na Crash Test Dummies, ale hudební znalost by mi mohla uškodit taky, tak to utnu hned v zárodku. Beztak mi není do zpěvu.
„No to jste ale šikovnááá.“
Jo jo, urvala jsem se ze řetězu. Až si stoupnu a zjistí, že s sebou nevláčím plyšáka a nemám kalhoty na půl žerdi, možná budu muset diagnostikovat já jeho…
Vypadá to jako legrace, často to opravdu humorný je.
Jenže přijít na pohotovost, do nemocnice nebo do jinýho zdravotnickýho zařízení a zjistit, že jste první, možná druhej dospělej člověk s obrnou, kterýho tam kdy naživo viděli, je mírně řečeno o nervy. Obzvlášť když potřebujete erudici a radu, ne personál, co by vás nejradši odchytil a vylisoval někam do anatomickýho herbáře.
Chápu, že nejvíc se couráme na neurologii a ortopedii, ale doba pokročila, trefíme i na jiná oddělení.
Navíc já když vlezu někam s příměsí dezinfekce, začnu se okamžitě bát a lékař, co se mě na revanš bojí taky, mě fakt neuklidní. Vím, že to není o strachu, ale vidět ty otazníky a široce rozevřený zorničky, je bez ohledu na brýle a kávovar v permanenci fakt hukot. Natož když se vám sestřičky po vizitě svěří, že jste nečekaně hezká a že by toho frajera, co za váma chodí, braly taky. Pokud to není bratr. Nebo statnej ošetřovatel z dřívějška. Není, že ne? A máte chlapce? A žijete s rodičema? A stolice byla?
Ledva se obě strany lůžka krapet oťukaj, dostanete se do fáze, kdy musíte obrnou vysvětlovat věci, co vysvětlovat nechcete. Medicínský věci. Hlavně důstojně. Auvajs.
Takže ne, jako spastik se na rozkaz povolte opravdu nepovolím. Ne, nelekám se proto, že mám černý svědomí. Ne, opravdu si nehopnu z lehátka do pantoflí a neskáknu si na rentgen. Ne, zrychlit by to fakt nešlo. Ne, nemám vopruzenej zadeček a umyju se ráda sama, i když už přetejkám do další směny. A ne, netajím nic, taky nevím, proč mi to tak drhne.
Vlastně jo, vím. Protože mám dětskou mozkovou obrnu.
Proto když na příjmu hlásím diagnózu, není to ani ze zvyku, ani ze slušnosti. Vlastně je to spíš varování. Mě totiž něco jen tak neschvátí, nezařádí si a nezmizí, ne napřímo a s ověřenou tabletkou. Já jedu mejdan v soustředných kružnicích, se začátkem a koncem vmezeřeným halabala. Bez důkazů a toho, že bych nějak adekvátně blbě i vypadala, natož se dala změřit. Kolísající tempo, síly a elán nepočítám. Radši.
Tohle totiž neurologický diagnózy dělaj. Prodlužujou rozjezd, průběh i hojení. Mně teda určitě.
Potřebuju, abyste to věděl a pochopil. Prostě mám dlouhý vedení, doktore.
Asi že mě to jen lízlo.
Foto: Pixabay