Moře. Symbol svobody, krásy a nespoutanosti. Zítra mám odlétat do Španělska na dovolenou a chytá mě trochu (trochu víc) předcestovní úzkost. Aby toho nebylo málo, chytla mě taky lehká viróza, což k předcestovnímu shonu příliš nepomáhá. Uvažovala jsem dokonce, že nepoletím, tak velkou úzkost jsem měla. Ale nakonec jsem se rozhodla, že se překonám. Předcházelo tomu však doslova moře pocitů. Vše jsem zařizovala na poslední chvíli; mí blízcí z toho byli zmatení a přemlouvali mě, ať neblázním a jedu, a já trvala na svém, že tříhodinový let letadlem je nad mé psychické i fyzické síly. Už to fakt vypadalo, že nepoletím, a rodinná hádka byla na světě. Nakonec jsem však udělala tu jednu zásadní, přímo magickou věc, u níž opakovaně nechápu, kde se vždycky vezme: rozhodnutí; akt překonání sebe sama; akt vstát z postele a začít balit. Nedokážu přesně popsat, jaké mechanismy tomu napomáhají, přece jenom vědecké výzkumy o svobodné vůli naznačují, že náš mozek „ví“ mnohem dříve, co chceme udělat, než to víme my sami na vědomé úrovni – jinými slovy, nejsme tak úplně pány svých činů. Samozřejmě jsou i proti-výzkumy, které tvrdí opak, čert aby se v tom vyznal. Ale moje zkušenost napovídá, že přece jen za našimi rozhodnutími stojí nějaká „vyšší entita“, něco, co nás přesahuje a co my úplně nemůžeme ovlivnit.
Ne že bych chtěla sklouzávat do jakýchsi pochybných ezoterických interpretací, přijde mi však, že můj strach z létání je téměř symbolický: strach z velkých výšek, strach z příliš velkých očekávání, strach ze snů, strach z úspěchu. A taky strach z toho chtít pro sebe jen to nejlepší. Je to tak. Realita je taková, že někdy sama sebe zanedbávám, opomíjím, (ne)záměrně si škodím (myšleno s nadsázkou, sebepoškozování není můj případ). Myslím, že je načase to změnit; je načase začít s tím bojovat a víc si vážit sebe sama; jak situace kolem letošní dovolené ukázala, může to mít neblahý vliv i na vztahy s blízkými. A to já nechci. Nechci být pro druhé přítěží, nechci využívat své nemoci k sabotování plánů a odříkání si hezkých zážitků; chci se mít dobře a chci, aby se měli dobře i mí blízcí – nejlépe v mé přítomnosti. Proto jsem se rozhodla, že se překonám a na dovolenou zítra pojedu: nasednu do letadla a nechám na zemi všechny své strachy a zbytečné obavy z maličkostí. A budu věřit, že si ten týden u mého milovaného moře užiju. Nemám ráda sousloví „zasloužíš si to“, ale tentokrát na tom přece jen něco bude: i mé okolí si poslední dobou všímá, že potřebuji odpočinek. A kdy jindy, když ne teď, s rodinou, si ten relax dopřát?
Foto: Pixabay
