Je všední den sedm hodin ráno. Někdo zvoní… Říkám si, kdo to asi může být? Že by vlk či snad liška?
Kdepak! Přichází milá slečna či paní z organizace poskytující osobní asistenci, kterou si platím. Tato asistentka mi přišla pomoci se vstáváním, ranní hygienou a oblékáním. Kromě toho mi obvykle připravuje i snídani. Ovšem není asistentka jako asistentka, každá se liší svým přístupem. Přestože ta pomoc někomu trvá delší dobu, neznamená to, že je pečlivější. Třeba je to tím, že je v pomáhající profesi nováčkem, a tudíž může vidět handicapovaného člověka poprvé. V těchto případech většinou chodí s „nováčkem“ i „zaučovatel“. Osoba, která je v asistenci déle a vysvětlí jí, jak konkrétní asistence probíhá. Ale když zaučení z nějakého důvodu neproběhne a je nasazena do akce sama, musím být zdatná v asertivní komunikaci. Občas se totiž stává, že mě možná mylně z nervozity považuje za mentálně retardovanou, a mé pokyny tak třeba nevědomky ignoruje. Ne každý uživatel asistence má ovšem takové komunikační dovednosti. Někteří mají například postižení bránící jim ve vyjadřování, a někdy se proto potýkají s nepochopením.
Výjimečně mi také asistují muži, což bývá někdy vzhledem k rozdílnému pohlaví obtížnější. Třeba když jde o osobní hygienu nebo převlékání. Ale i s tím se musíme společně poprat, když není v dosahu žena.
Při asistenci se občas i zasmějeme. Třeba nechtěnému faux-pas, například při záměně levé boty za pravou a naopak, nebo nám uklouzne z úst ne vždy nechtěný dvojsmysl. Bývají to často vtipné chvíle.
Někdy mám pocit, že spíše asistentky, které mi přicházejí na pomoc, bývají překvapené náročností asistence. Že není to není jen hezké povídání s babičkou či stařečkem. Samozřejmě i na tohle může dojít, ale alespoň pro mě to není prioritní. Každý asistent zkrátka umí něco jiného.
Při asistenci, kterou využívám už dlouho, je na člověku poznat, jakou má povahu a charakter. Lidé jsou různí, ale při asistenci se většinou pochopíme a spolu to zvládneme. Stalo se však také, že asistenti komentují mou osobu a mají nemístné rady, o které opravdu nestojím. Ale já už se dokážu ohradit a vymezit si hranice.
Mám pro vás ještě jednu tragikomickou příhodu, jednoho večera jsem si kromě asistence musela přivolat i hasiče. To se seběhlo tak, milí přátelé. „Byl pozdní večer, ještě ne první máj, já ve svém loži ležela, asistentka ve spěchu klíče v zámku nechala, já vstát vážně nemohla, a tak jsem hasiče volat musela, oni mě z mého vězení vyprostili, i bez klíče dveře otevřeli a ani je nezničili.“
S asistencí zkrátka můžete zažít různá dobrodružství, která mívají dobrý konec. A pohádky je zvonec.
Foto: Pixabay
