Ostravská Roska a Jihlavec patří k sobě

Sudičky zřejmě měly pro Zdeňka Jihlavce naplánovaný trochu jiný život. Místo Ostravy, kde žije přes šedesát let, měl zůstat v rodné Mladé Boleslavi a vyučit se jako jeho strýcové a děda kovářem. On však zamířil do Ostravy a prožil zde krásných společných pětapadesát roků s manželkou. A práci měl nakonec náročnější než kovář. Pracoval totiž v rourovně tehdejší Nové huti.

S chlapíkem, který vypadá minimálně o deset roků mladší, než mu je (pětaosmdesát) a v obličeji má vlídný výraz, jímž mi trochu připomíná televizního primáře Sovu, jsem se poprvé setkal loni v květnu. To ostravská Roska (pacientské sdružení osob trpících roztroušenou sklerózou) vypravovala, jako už tradičně, autobus při výletu na beskydský vrchol Prašivá. Když se vysoký a štíhlý chlapík při nastupování srdečně zdravil se svými známými a svižně prošel autobusem, říkal jsem si, že se na něm roztroušená skleróza ani nepodepsala. 

A ani nemohla. Zdeněk Jihlavec je sice členem ostravské Rosky, ale i když si za svůj život zdravotních problémů vytrpěl požehnaně, zmíněné neurologické onemocnění mezi ně nepatří.

„Mám za sebou deset operací, pronásledovaly mě různé zdravotní trable, ale roztroušenou sklerózu nemám. Ta trápila manželku Marcelu. Už od roku 1966, kdy se nám narodila dcera. Bohužel také u ní, stejně jako to bylo u manželky, se ta nemoc přihlásila krátce po porodu jejího dítěte,“ vysvětluje nelehké osudy manželky i dcery Zdeněk Jihlavec.

Je na co vzpomínat…

Když se ve vzpomínkách vrací do dob mládí, říká, že se mu vybavují spíše ty veselejší chvíle. „Byla jiná doba, dneska je to moc uspěchané. V práci jsem dělal na čtyři směny: dvě ranní, dvě odpolední, dvě noční a pak tři dny volno. Některým chlapům takový pracovní režim nevyhovoval, mně se to naopak zamlouvalo. Ale práce na rourovně byla dost náročná. Z jedné strany na vás šla zima, z druhé pak velké horko. Takže organismus asi dostával zabrat. Ale tenkrát jsme byli mladí a také jsme se uměli bavit, jezdili jsme tenkrát s chlapy z práce s rodinami na zájezdy, hrávali jsme fotbálky ženatí proti svobodným nebo i kuželky. A chodíval jsem tenkrát i na Baník na fotbal, na Bazalech jsem viděl hodně zápasů. Vzpomínám si na mač proti slavnému německému mančaftu Borussia Mönchengladbach, to jsem na Bazalech nechyběl,“ odpovídá po krátkém zamyšlení Zdeněk Jihlavec.

Když manželka onemocněla…

Jeho žena onemocněla roztroušenou sklerózou v roce 1966. Nedlouho po porodu začala mít dvojité vidění, hůře chodila. Zdravotní stav se postupně zhoršoval. Roztroušená skleróza je zákeřná a také nevypočitatelná nemoc. Někoho šetří a příznaky choroby jsou mírné, u jiného útočí rychle.

„S manželkou jsme se s tou její nemocí dokázali společně prát a i přes nepřízeň osudu jsme zažívali krásné chvíle. Jezdívali jsme na výlety a rekreace na Krnovsko, mockrát jsme byli v Rajnochovicích, na další pobyty už jsme jezdili s Roskou Ostrava, o nich bych mohl vyprávět dlouhé hodiny. Po čase už však žena potřebovala při chůzi hole, později byl pomocníkem vozík, ten obyčejný jsme museli časem vyměnit za elektrický. Nakonec manželce ochrnuly i ruce. Přesto jsme i v posledních letech jejího života pořád chodili na procházky, nebylo to lehké období, ale staral jsem se, jak jsem uměl. A i tenkrát jsme se dokázali zasmát,“ vrací se ve vzpomínkách Zdeněk Jihlavec a přidává i příklad, ke kterému snad ani není co dodat. 

„Když už žena chodila hůře, tak si potřebovala při cestě z tramvajové zastávky odpočinout. Tak jsem jí vyrobil takovou lavičku a dal jsem ji na půl cesty od zastávky k nám domů, aby si měla kde sednout a odpočinout. Bohužel i tenkrát byl už vandalismus na sídlišti běžný jev. Lavičku po nějaké době někdo rozbil.“ 

S manželkou společně „ušli“ pětapadesát let, pohřbil ji v roce 2017. A okamžiky, na něž se nezapomíná, prožili manželé Jihlavcovi právě s ostravskou Roskou. Ať už to byly výlety, rekondiční pobyty nebo kamarádské povídání a naslouchání osudům známých a kamarádů. A protože v Rosce našel Zdeněk těch kamarádů hodně, zůstává v ní i po skonu své ženy. Jezdí dále na výlety a rekondiční pobyty.

„Krátce poté, co Zdeněk přišel o manželku, pořádali jsme tradiční pobyt v hotelu Duo v Horní Bečvě. A automaticky jsme pozvali i Zdeňka. Patří už mezi nás „roskaře“ a moc by nám chyběl,“ vysvětluje Naďa Nováková, předsedkyně Rosky Ostrava.

Každý den na ni vzpomínám… 

A Zdeněk Jihlavec přiznává, že to určitě platí i naopak. „Znám se s nimi dlouhou dobu, patřili a patří do našeho života. Skamarádili jsme se. A když třeba někdo potřebuje pomoct, jsem po ruce při těch našich vycházkách. A pořád i trochu ,blbnu‘. Potřeboval jsem třeba zjistit, jak je na tom baterka u elektrického vozíku po manželce. Tak jsem na něm vyjel na zkušební jízdu do Bělského lesa. Když jsme na rekondičkách, rád i zatančím. To víte, že mám v hlavě vzpomínky na manželku. Každý den za ni zapálím dvě nebo tři svíčky, povídám si s ní. Ale snažím se nežít jen vzpomínáním. Každou neděli chodím plavat. A abych zjistil, jestli jsem pořád v kondici, počítám, kolikrát vylezu po šedesáti schodech na tobogán. Chci se udržet ve formě. Knížek mám doma také hodně, ale raději luštím. Osmisměrku i křížovky. A když dávají v televizi dechovku, zatančím si i sám. Nebo třeba starší filmy, na ty se také rád podívám. A každý den si jdu koupit noviny, abych věděl, co je u nás i ve světě nového a měl pravidelný pohyb,“ říká Zdeněk Jihlavec, který je pyšný i na svou 22letou vnučku, jež by chtěla být po studiích učitelkou. Když se nadechuji k další otázce, Zdeněk mě slušně, ale hbitě předběhne: „Myslím, že už jsem toho navykládal dost. Dcera mě trochu škádlí, že jsem upovídaný a měl bych sepsat paměti. Tak to raději ukončíme, ať se ti to (se Zdeňkem jsme si začali tykat loni na Prašivé) celé do toho článku vejde,“ říká mi na rozloučenou po tři čtvrtě hodině příjemného povídání Zdeněk Jihlavec. A protože mám těch poznámek opravdu dost, nezbývá než souhlasit.

Foto: Zdeněk Jihlavec & Břetislav Lapisz