Jsou texty, co se píšou samy, a pak ty druhý.
Ehm, tak tohle je ten druhý.
Máme prosinec, ani ne za dva týdny jsou tu Vánoce, tak by se nabízelo napsat něco… no, něco! Jako že láska, zklidnění, hloubka a podstata existence, ukončení starého, vykročení do nového. Tak to nemůžu sloužit.
Chtěla bych. Jenže s ukončováním mám léta problém, a co teprv s kráčením někam. Ne kvůli závislosti, ale protože jsem prostě držák, z přesvědčení, z podstaty. Věci mi docela dlouho trvaj, takže když už ten kolos ve svém životě dám do pohybu, chci, aby co nejdýl šlapal nebo aspoň stál za to.
V něčem, co je trvanlivý, je mi většinou opravdu dobře. Neberu to jako stagnující a nemoderní, ale jako ověřené a stabilní. Vždycky jsem se dokázala o pár těch svých léta budovaných pilířů opřít a vyšvihnout se někam dál. Měla jsem přitom hezkej pocit v zádech i v nohách, bála jsem se, ale přiměřeně.
Až na letošek. Připadám si jak kreslená postavička z Básníků, která ledva někam popoleze a otevře dveře, objeví se další. A další. Míra uspokojení je proti vynaloženému úsilí mizivá, původně odhodlanej výraz se dávno změnil ve škleb.
Nevím, proč to tak moc nejde. Zkoušela jsem kdeco. Změnit prostředí, vyvětrat zvyky, ponořit se do ledničky a do vaření, trávit víc času na žíněnce, být společenská i samotářská, pít kafe, vodu, bylinky, vykouřit interiér a další věci, se kterými se slušné děvče nechlubí, protože ezo.
Pracovala jsem víc i míň, uklízela i bordelařila, drbala vodní kámen pokaždý, když bych nejradši někomu upravila kámen zubní. Rozdejchávala jsem se do břicha a zpátky, zpívala a tancovala, řvala jsem málem i na kefír, jen abych věci nedržela v sobě. Nic.
Taky jsem se mockrát odhodlávala k rozhovorům o práci, lásce i bydlení a nikdy nebyl ten správnej čas. Nepoznám ho, protože mám vlastní metrickej systém, podle kterýho dávám věcem hodnotu a váhu. A než celou tu aparaturu připravím a vyladím, tak mi kiksne. Lidi si mě přestanou všímat nebo rovnou odejdou, okamžik mžikne a je po odvaze. Tak zas příště.
Dřív jsem se nemusela ptát proč, protože každej důvod byl dobrej k tomu dát si aspoň kafe. A teď? Důvodů je čím dál víc, ale řešení jsou jaksi v nedohlednu. Rok pořád pádí a já nevím, kolik ještě unesu já i ti, co v tom jedou taky a nechápou, kde se toho tolik bere. A že nejsme zrovna třasořitky.
Nečekám, že život bude pohádka, na to mám ty v televizi.
Ale prosím si aspoň šťastnej konec.
