Dveře výtahu se otevřely a my na sebe koukaly zblízka. Tekly ze mě čůrky vody. Oblečení se mi lepilo na tělo, hotová funky reklama na kokosovej sprchovej gel.
„Ježišikriste!“ vyjádřila paní u dveří svou averzi ke kokosu.
„To se vsákne,“ chtěla jsem říct. Ale neřekla. Místo toho jsem se usmála, vystoupila z kabiny i z loužičky a prokapala se k východu z budovy. Tam jsem narazila na hlouček lidí.
Choulili se, tvářili tragicky a vyčítavě. Získala jsem dojem, že za slejvák můžu já. A za nedostatek úložných prostor taky. Mohla bych kontrovat, že značnou část vody už jsem nasákla, tudíž má mít babu někdo jinej, ale ždímat ze sebe fórky se za deště nehodí. Ani pod střechou. Ne uprostřed Prahy.
Bez dobíhání metra, vyřizování hovorů a usrkávání kafe za běhu nebylo proč mířit do centra. Město přestalo chvátat. Najednou bylo perplex z těch, co se nezastavili a dobrovolně mokli. Jako já. A ani bych nemusela bejt nahoře bez.
Jenže já jsem.
Na bundu jsem v tom parnu zapomněla, a i kdyby ne, s kapucemi to není jen tak. Většina z nich má zvláštně mělkej tvar, kterej prostě nelícuje a nedrží. Buď mi prší na řasy, spánky a část temene plus se propadám do smutku, že mám velkou hlavu a moc utaženou tkaničku kolem krku. Nebo mi v celým zorným poli překáží nepromokavé trubicovité cosi a já okamžitě ztrácím orientaci. Bez legrace.
Mohla bych si vzít pončo, jenže ve všech těch tenkých šustivých věcech si připadám jako kondom. A jestli z bund nesedí kapuce, tohle prostě nesedí celý. Zřejmě se počítá s tím, že s sebou pod igelitem povedu dvě děti, manžela a kolo, protože ochrana jde hlavně do šířky, ne do délky. To mě mate, protože bejt na rukách a od spodku mokrá a ve zbytku suchá a mírně zapařená, je divný, ne? Ale možná si to nasazuju naštorc, kdo se v těch otvorech má vyznat…
A pak je tu deštník. Jenže s ním se nedá chodit. Ta věc je zvláštně lehká, a přitom dokonale vychyluje z rovnováhy. Svým tvarem sice chrání, ale zároveň překáží. A fest. Mít nad sebou něco jako kupoli a před očima dráty je prostě úlet, natož když se s tím kličkuje mezi ostatními. Nevím, jestli jste si toho všimli, ale s deštníkem je každej větší a suverénnější, konečně totiž má svůj vlastní ohraničenej prostor a nebojí se ho hájit a vyplnit. Doslova.
Takže prší a moc toho nevidím, kvůli vodě to klouže a cachtá a nadto se z těch, co nejsou schovaní, stávají trochu buldozeři. Deštníkem si razí cestu, různě ho klopí, šermují s ním, strkají mi ho natěsno k tělu a vůbec. Dole jsou vcelku standardní a rychlí, zato nahoře jsou robustní a dokulata, takže nevím, kterou částí jim mám vlastně uhejbat. Hlavou? Ramenem? A přitom se nesmím zastavit? To s obrnou nedám, takže jdu vychýlená celá a vypadám trochu jako mokrej Tančící dům.
Tuhle nějaká paní zalezla do zastávky, takže shora byla krytá. Jenže usoudila, že na ni cáká od země a zešikma, takže deštník dala sobě a tím i mně před břicho. Vypadalo to, jako by přijímala signál z vesmíru. A když ho při nástupu do busu sklapla a oklepala, všechny ty kapky, co měly bejt její, mi skončily na oblečení a pod nohama a dráty se pro změnu tyčily v úrovni pasu.
Potřebovala bych si nezmáčet hlavu, obličej, zadek, boty a batoh a vypadat pořád jako děvče z města, ne z hor, z lesa a od vojáků. Jestli máte nějakej nápad, sem s ním. Teda krom toho se za deště vozit nebo nevycházet, to je spolehlivý, ale krapet nepraktický.
Chci si užít, že se ulicemi nevalí davy lidí a že těch pár je v mlžným oparu. Chci se po dešti nadechnout a bejt chvilku přiznaně pomalá. Ale klidně už přitom nebudu nahoře bez. I když je to jenom voda.
Foto: Pixabay
