Taky máte za to, že vy si vybíráte zboží a ne zboží vás? A jste si jistí?
Poslední dobou je dost v kurzu nacpat co nejvíc věcí na centimetr čtvereční. Z obchůdků, krámů, večerek, potravin a kumbálů se tak stává něco mezi slalomem a vetešnictvím. To pak v potravinách vybíráte ponožky, v papírnictví jídlo, v pekárně sazeničky. Všude se něco válí. Kolem regálů a v uličkách jsou bedýnky a víc nebo míň vystavené tretky, věci trčí z nečekaných míst a skrblíci mají u nohou k dispozici megamegózní balení, ze kterých by vyžila menší vesnice. To se vyplatí.
Já si ale nechci v obchodě připadat jako ve skladu a netoužím se bát, že se tam co chvíli budu válet taky. Chtěla bych, aby někdo počítal s tím, že v něm nějakou dobu setrvám a taky tam budu chodit. Důstojně, ne že budu bez tašek a nahá, aby ze mě nic nepřečuhovalo, snožmo a s rukama u těla protejkat levou stranou napřed s hlavou zasunutou mezi rameny, abych omylem o něco nebo dokonce o někoho nezavadila. Vysmahni, člověče, selfíčkům a sociálním fóbiím zdar.
Zároveň by bylo fajn, aby věci byly ložené logicky, ne podle toho, s jakým dodavatelem se právě kamarádíme. Nebo jinak. Já se ztrácím všude, ale když po vstupu do potravin musím projít zlevněnými bundami a kartonovým štěstím, abych se dostala k něčemu tak samozřejmému, jako třeba máslo nebo chleba, pak je něco šejdrem. A když je mezi policemi s těstovinami umně vecpaná symfonie s energy drinky a proteinovými tyčinkami, připadám si přestárle jenom proto, že se chci najíst a ne nadopovat.
Do toho mi hosteska nabízí nesolené rýžové krekry s příchutí ananasu, zaručeně přírodní. Až po vás, slečno. Hned vedle je náhodou police s limonádami, protože tohle se nasucho fakt nedá. A jsou v akci tři za cenu pěti, pecka. Navíc můžu vyhrát auto. Konečně logika, protože jestli tohle všechno vypiju, budu ho potřebovat. Chudák neperlivá minerálka vedle. Ta vsadila na veverku, bez kalorií, mládí, hesel, ani appku to nemá, normální analogová voda prostě. Tak možná etiketu fiknout černobíle a bude to retro, to chceš.
Prosím vás, netykejte mi. Dávno nemám kapesné a sílu předstírat, jak je všechno boží a jenom pro mě. Sem tam si sice kupuju pocit nebo vzpomínku, jinak by se obaly nedělaly růžové, ale nevyhlížím mejdan, úlet ani zábavu. Nepotřebuju velkými písmeny na regálech napsáno, že když je balení za dvě stě padesát korun a je v něm deset kusů, pak je jeden kus za pětadvacet. Mám hlavu, teda většinou. Ovšem s tím se u samoobslužných pokladen nepočítá. Ta se svým „naskenujte čárový kód“ vtírá tak hlasitě a vehementně, že pak ještě několik hodin nemám chuť nic nikam odkládat a doma riskuju nervózu, když muž souhlasně nepípá a nedává věci na předem určené místo.
Vlastně bych si docela popovídala s živou pokladní, ale o něčem jiném než o výhodách, soutěžích, e-mailech a kartičkách na bodíky. Já vím, že si šlapu po štěstí, když nechci za každých 1200 Kč podtácek, žínku nebo kilo lilku zdarma, jenže já bych tak nějak postaru brala, aby to místo nákupu s iluzorním držhubným bylo rovnou levnější. Abych nemusela být nová, lepší, aktivní, registrovaná, nebo členkou klubu milovnic brukve. Nijak zvlášť mě netěší ani vyplňovat, jak se mi pokladní věnovala a jestli chci do krámu něco vzkázat. Nechci, protože pokud to stálo za řeč, už jsme si to většinou řekly. Myslím. Doufám v to.
Tak hotově, nebo kartou?
Foto: Pixabay
