Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Vzpomínám si na jeden ze svých prvních sloupků pro Inspirante s názvem „Neblázni, a zpomal“. Šlo v něm o anekdotickou příhodu, která měla zlehčit téma produktivity a honby za výkonem, ale musím uznat, že události posledních dní v mém životě jako by tomuto sdělení dostály, staly se vážnějšími. Jako by se mi skutečně, bez nadsázky, zdařilo zpomalit. Poprvé jsem to ucítila celkem nedávno, při čtení jedné krásné knihy: nezávodila jsem s časem a nepočítala přečtené stránky s pocitem, že musím knihu co nejdříve přečíst a hned rozečíst další, ale četla jsem ji naopak pomalu a opravdu si příběh vychutnávala. Došlo mi tak najednou něco, co se učí na terapiích nebo při lekcích jógy či mindfulness: i přijetí našich stinných stránek je znakem svobody. Protože někdy jedu na autopilota a projeví se můj vrozený perfekcionismus a důraz na výkon. I to je však mojí součástí. Při četbě oné výjimečné knihy jsem si to uvědomila. Ano, momentálně se mi dařilo zpomalit, ale nebylo, není a nebude tomu tak vždy: občas prostě sjedu z pečlivě vyšlapané a opečovávané cesty.

A musím uznat, že tento osvobozující pocit nese své plody. Necítím se dobře jen tehdy, když jsem o samotě, ale i když jsem mezi lidmi. Důkazem toho budiž páteční literární večer s kamarádkou, který jsem si moc užila. Pro někoho možná normální strávení předvíkendového času, ale pro mě výjimečná věc, neboť jsem několik akcí ještě nedávno rušila: měla jsem kdovíproč úzkost z většího davu lidí. A právě svůj sociální život jsem řešila s novou psychoterapeutkou. To je pro mne rovněž důležitá událost – opět docházím na terapii. Celý tento sloupek jako by byl trochu nostalgický, neboť si vzpomínám, že na intenzivní terapii jsem chodila před mnoha lety v časech opravdu nejbolestnějších a znovu obnovit tento proces je pro mě jaksi iniciační. Jako by se vše nějakým způsobem cyklilo. Jako had svléká svou kůži, jako Fénix povstává z popela, i já se snažím o obnovu sebe sama, snažím se začít nový život po odchodu mé mamky. Je to klišé, ale asi na tom něco bude: všechno špatné k něčemu dobré. Snažím se tomu věřit. Máma by asi měla radost, kdyby viděla, že jsem šťastná. Mám tak o důvod víc dosáhnout tohoto nelehkého úkolu, dosažení životní spokojenosti – nejen sama pro sebe, ale i kvůli svým nejbližším. Ti se totiž s věkem ukazují jako to nejhodnotnější, co v životě mám.

Foto: pixabay.com

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Klára Šmejkalová

Klára Šmejkalová

Básnířka, fanda dobré literatury a japonských anime. Vystudovala jsem psychologii na Univerzitě Karlově v Praze. Psala jsem např. pro Mladou frontu nebo Hospodářské noviny, starala se o děti na psychiatrii nebo trénovala potkany v laboratoři. Mám diagnostikovanou schizofrenii a ráda bych jednou působila jako psycholožka.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!