Poslední dny byly magicky krásné, romantické, dokonalé, ale jak to tak bývá – nic netrvá věčně.
Pokud někdo podkopává mou lidskou hodnotu kvůli podlomenému zdraví, pak je to sakra špatně. Ano, jsem hodně nemocný tvoreček (sbírka nemocí nedozírných kvalit). Ano, vymykám se škatulkám (škatulky jsou děsná „pruda“). Ano, jsem upřímná (Ostrava!!! Fakt se ještě někdo diví?).
Nejčastěji se s nepochopením potkávám právě kvůli mým nemocem, kde jasně vévodí roztroušená skleróza. Vím jedno, jsem to pořád já (i s RS v těle). Stále plná života, lásky, pohody a otevřenosti. Lehce přidrzlá, ale svá.
Můžu za svou roztroušenou sklerózu? NE. Nikdo nezná pravý původ téhle nemoci. Rozhodně jsem si jednoho slunečného dne neudělala výlet do „sámošky“ s názvem Nemoci všeho druhu spojte se a nevybrala si roztroušenou sklerózu se slovy: „Nakrájet, zabalit a máte tady ještě něco dalšího? Hlavně ať to neskutečně bolí na duši i na těle.“
Možná mi trvá delší dobu vyluxovat, uvařit nebo se osprchovat, ale snažím se a cítím obrovskou vděčnost, když se to podaří. Když ne, povede se jindy. Nic už nehrotím a nechci s tím ani začínat. Proč taky, žiju tady a teď. Co bude za 10 minut? To ví jen ten nahoře.
Normálně je mi jedno, když mou osobu někdo podceňuje kvůli handicapu, ale teď to bylo silné kafe i na mé flegmatické já. Jedu si svůj život a užívám si každý den. Opravdu si nemyslím, že jsem přítěž nebo důvod nějakého/něčího neštěstí. Touhle optikou by moje RS mohla i za globální oteplování nebo uzavírky na silnicích.
Svých starostí mám dost i bez „divnokomentářů“ několika lidí v mém okolí. Stačí mi mé občasné slzy, když mám větší bolesti, než dokážu snést, nebo cítím bezmoc z neposlušného těla. ALE to potřebuju pohladit, povzbudit a ne zakopat do jámy zkreslených představ jiných lidí. Děkuji své životní lásce, že stojí vždy za mnou a připomínky okolí hravě odráží.
Jestli je něco jisté: chci žít a být pro své milované obrovskou oporou (jako doteď). I když mi bylo sebehůř, byla jsem tady pro ně. A doufám, že ještě hodně dlouho budu.
Co s tím, když vás někdo vnímá jako neschopného jen kvůli RS nebo jiné nemoci?
Pomáhá neřešit to a hodit na to mega bobek. Ať se „divnořeči“ utopí ve svých vlastních výkalech. Každý si žije ve svém světě a můj chápat nemusí.
Co pomáhá dál? Počítat do deseti (hotovo), obejmout svou lásku (hotovo), plyšáka (v procesu) a napsat dobré kamarádce/kamarádovi (hotovo). Nezaškodí ani řízená meditace a cvičení (dechová, pilates, čchi-kung, jóga…) –hotovo.
Hlavní je nenechat se zlomit a jít dál svou cestou. Ona je to jen moje cesta a ne ostatních. Spolucestujícími jsou moje životní láska, moji rodiče a dobří kamarádi, ale pořád je to primárně moje cesta. Černé pasažéry neberu (lidi, kteří mi nějak ubližují). Svět je pak veselejší, klidnější a víc si vážím sebe i svých blízkých. Hrozí sociální bublina, ale někdy je to lepší než poslouchat výlevy na roztroušenou sklerózu.
Vyslechnout si, že je to STRAŠNÉ – to nepomůže nikomu. Obhajovat se, že se můj život po diagnóze zlepšil, naplnil a postupně si plním svá tajná přání? To není tak atraktivní jako slovíčko STRAŠNÉ. Slovo STRAŠNÉ nechám jim a sobě ponechávám pocit autenticity, klidu, pokory a lásky, který můj život naplňuje (i když mám RS). Co je opravdu strašné? Hořící domy, lesy, zaplavená města, zmařené lidské životy během živelných pohrom… A ne jedna „týpka“ od Ostravy s RS.
„Hážu“ smyšlené báchorky jiných o RS za hlavu a vím, že já jsem já (a ne diagnózy). Žádné vadné zboží. Chyby mám jako každý smrtelník, ale zdravotní handicap mezi ně rozhodně nepatří. Snažím se na maximum svých možností, abych roztroušenou sklerózu nepovzbuzovala v progresu, ale zpomalovala její průběh.
Foto: Pixabay
