Vlaďka Fanfrlová se narodila v Olomouci. Když jí byl rok, přestěhovali se její rodiče do Ostravy, kde žije bezmála šest desetiletí. „Naši měli tři děti, já jsem byla nejstarší. A tehdy se bralo automaticky, že jsem tak trochu dohlížela na své dvě mladší sestry,“ vzpomíná na své dětství usměvavá blondýnka, která vychovala tři děti a dnes si užívá radost už i s šesti vnoučaty. A čtvrtstoletí se snaží vycházet s roztroušenou sklerózou.
Neurologické onemocnění roztroušená skleróza se podle Vlaďky zřejmě projevilo už v době, kdy přivedla ve dvaceti na svět syna. „Měla jsem potíže s očima, tenkrát se ale ještě o roztroušené skleróze nevědělo tolik jako dnes. A protože potíže časem odezněly, uzavřeli to lékaři s tím, že důvodem byly vedlejší účinky antikoncepce,“ říká žena, která se vyučila jako prodavačka smíšeného zboží. V roce 2000 se zdravotní potíže přihlásily znovu, přibyly k nim i bolesti hlavy. „Ty byly opravdu silné, takže jsem se dostala na neurologii fifejdské nemocnice. Tam jsem strávila dlouhé týdny. Zánět zrakového nervu se vrátil. Pak už se mě ujali lékaři na neurologii. Že asi nepůjde o banální onemocnění se ukázalo tehdy, když mi primář ukázal pět prstů na ruce. Já ale viděla jen prsty tři,“ říká Vlaďka Fanfrlová.
V té době vznikalo RS Centrum ve Fakultní nemocnici Ostrava…
Tamní lékaři už při vyšetřeních zjistili, že mou diagnózou je roztroušená skleróza. Nic jsem o té nemoci nevěděla. Protože tenkrát se i u nás začal prosazovat internet, seděli jsme s manželem u počítače a četli, co to vlastně mám za nemoc. Ty zprávy moc povzbudivé nebyly. Rok nám trvalo, než jsme se s tím dokázali trochu srovnat. K už zmíněným potížím se přidaly i vážné urologické problémy. Ty mě ostatně provázejí dodnes. Ve „fakultce“ už mě začali léčit podle nejnovějších trendů v léčbě. Tou tehdy byla hlavně biologická léčba. Nasadili mi první lék v injekcích, ale ten měl vedlejší účinky. Den po injekci (píchají se třikrát týdně) se objevily příznaky chřipky. A neustupovaly. Proto lékaři v RS centru rozhodli, že léčbu změní a nasadili mi jiný lék. Jednou měsíčně jsem chodila na hodinovou nitrožilní infúzi. Dnes už mám tento lék ve dvou injekcích jednou za šest týdnů. Tato léčba mi vyhovuje daleko více a moje onemocnění se stabilizovalo. Urologické problémy mi ale zůstaly. Jinak to musím zaklepat, s tou nevyzpytatelnou nemocí se mi daří „jakž takž vycházet“.
Pacienti s roztroušenou sklerózou mají i své sdružení Roska. V čele ostravské Rosky je už přes dvě desetiletí Naďa Nováková. A právě toto sdružení patří mezi nejaktivnější v republice…
O Rosce mi řekla už při mé první hospitalizaci další pacientka. A postupně jsem začala chodit na cvičení, která mi pomáhala. Pak jsem začala jezdit na rekondiční pobyty. Později jsem si sama udělala cvičitelský kurs, takže už sama předcvičuju. Naďa Nováková toho má v ostravské Rosce na starost opravdu strašně moc, takže se jí snažím pomáhat. Třeba jsem už vedoucí při rekondičních pobytech, rozděluju pokoje, připravuju program, snažím se organizovat i přednášky. Není to ale vůbec jednoduché. Vždycky jsem ráda, když je Naďa poblíž, a můžu se s ní poradit. Radost mám ale i z toho, že mě oslovila Roska Kroměříž, která hledala cvičitelku na rekondiční pobyty. Oslovili mě a už třikrát jsem s nimi byla i na rekondičním pobytu. Chtěla bych ještě dodat, že rekondiční pobyty jsou bezvadná věc, vždycky se na ně těším. Člověk je v okruhu svých známých, zapomene na běžné starosti, navíc se i fyzicky při různých cvičeních dostane do formy.
S Roskou Ostrava máte spojen i jeden hodně nevšední zážitek…
Bylo to, myslím, v roce 2016, když jsme s Roskou Ostrava autobusem vyrazili do Národního divadla v Praze na představení Strakonický dudák. Byli s námi i pacienti, které už nemoc upoutala na vozík. Uvízli jsme ale v několikahodinové zácpě na dálnici a hrozilo, že představení nestihneme. Zavolali jsme proto do „Národního“ a vysvětlili naši situaci. Poprosili jsme je, jestli by mohli začátek představení o deset minut pozdržet. To, jak se k nám zachovali, na to se nezapomíná. Sotva náš autobus dorazil na parkoviště, seběhli se kulisáci z divadla a začali vynášet lidi na vozíku, my ostatní jsme spěchali do hlediště. Přivítal nás obrovský aplaus. Herec Ondřej Pavelka totiž divákům předtím vysvětlil důvody zdržení. Dodnes mi z toho běhá mráz po zádech.
Už jsme zmínili, že máte tři dospělé děti, a dokonce šest vnoučat…
Je to tím, že jsme měli s manželem potomky brzy a krátce po sobě. Když mi lékaři určili definitivní diagnózu, byly děti v období kolem puberty. Dnes už jsou z nich sympatičtí dospělí lidé a já se těším z šesti vnoučat. Nejstaršímu vnukovi je už patnáct, tři nejmladší by měli nastoupit do první třídy letos v září. Musím dodat, že z šesti vnoučat je pět kluků. Máme jen jednu holčičku, ta je z dvojčat. Mám z nich velkou radost. A nesmím zapomenout na manžela, který mi je velkou oporou. Pořád ještě pracuje, ale dovolené se snažíme užívat aktivně, rádi jezdíme například do Polska. K loňským Vánocům mi potomci koupili chytré hodinky, abych si mohla počítat kroky a držela se ve fyzické formě. Takže bych řekla, že si skoro nemám ani na co stěžovat. To skoro říkám proto, že kromě už zmíněných urologických problémů mám velké potíže také se spaním. Lepší to bývá v lázních, kdy se člověk celkově zklidní. Tam mám čas třeba plést z provázků a korálků náramky nebo si přečíst napínavou detektivku. Letos bych měla zase jet. Měla jsem sice trochu problémy s vypsáním poukazu, ale po změně praktického lékaře to snad všechno dobře dopadne.
Fota: Břetislav Lapisz a archiv Vlaďky Fanfrlové
