Drápu se do autobusu. Vyprsím se s usměvavým „dobrý den“. Řidič ale nakloní hlavu do strany, asi aby mě měl šejdrem tak, jak je u mě zvyklý. „Ahooooj“, zašveholí. No nazdar.
Nejspíš vypadám mladě. Za chvilku sice budu slečna ve věku babičky, ale co. Asi jsem nepochopila nějaké nepsané pravidlo, které mě katapultuje mezi dospělé.
Například koženou bledou tvář, sluneční brýle, kabelku. Oblaka parfému, boty na podpatku, v jedné ruce mobil. V druhé čivavu nebo balzám na rty, protože je třeba ve spěchu polknout aspoň něco. V podpaží notebook a k tomu zpruzelý výraz, kterým světu demonstrujeme, že sockou teda jedeme naprosto omylem. A kdybyste opodál viděli běžícího Kena ve slimkách se dvěma kávami a vytetovaným „jsem drsnější, než vypadám, říká to i moje Křupinka“, tak víte, ke komu patří.
Ale teď vážně. Já vím, že určitá prostředí si žádají patřičný oděv a vystupování a tuším, že Milošovi se to pořád nedoneslo. Ale fakt je vizáž tím jediným předpokladem ke troše úcty? Proč ze mě batoh, kecky, úsměv a rozevlátý vlasy dělají automaticky adolescentku?
Já oblečením nešířím žádný světonázor. Oblékám se, abych nebyla nahá a abych se cítila pohodlně a šik. Boty si nazouvám, abych se přerazila až za chvíli. Vášni pro kabelky moc nerozumím, za mě je to kožené cosi, co vždycky visí jinde, než zrovna potřebujete. Mně totiž na rameni fakt nezůstane a přiškrtit se křížem přes hrudník nějak vylučuje půvab tohoto doplňku.
Ale i kdybych byla vyštafírovaná, až ze mě budete perplex, stejně během dne přijímám instrukce od kolemjdoucích ve stylu: „Tak jdi“, „nastup si“, sedni si“, „uhni, kočko“, „dělej“, „nelez tam takhle“. Jasně, taky bych si mohla lehnout na záda, zavrtět ocáskem a nechat podrbat bříško.
Vrr. Netykejte mi. Ne, ani když jste starší, hezčí, zdravější a schopnější a tykáním vyjadřujete svůj svobodumyslný přístup ke světu. A už vůbec to nezkoušejte, když byste mě pak ještě rádi pohladili po vláskách a dali mi lízátko na žal a boj s krutostí života.
Přemýšlejte o tom. Tykání od cizích lidí vážně vůbec není fér. Mnohem víc než nějaká diagnóza.
Foto: archiv Heleny Tutterové
