Dneska se chystám rozmetat jeden z nejrozšířenějších nesmyslů, co o diagnózách koluje.
Máš to odmalička, takže jsi na to zvyklá. Nevím jak vy, ale já mám odmalička spoustu věcí. Z nepochopitelných důvodů se mi zvětšujou, zkracujou, kulatí, klesají, obrůstají srstí, olysají, hrubnou, měknou a samovolně se vytrácejí nebo naopak raší. Většinou v rozporu s tím, co bych si já sama přála.
Ale diagnóza není jen tak nějaký statický fyzický rys, který věkem vezmete na milost. Nejsou to křivý zuby, který vás drtí párkrát ročně, když vám u dvojky kakaa dojde, že jestli je někdo největší chudák, tak pizizubky. Diagnóza je něco, co tu v různých obměnách je stále s vámi a bůh to fakt není. Je to chronická záležitost, která se mění a zhoršuje nejen během let, ale klidně i během dne. A je úplně fuk, že posouvání vlastních hranic milujete, relaxujete nejradši ve visu a švihadlo je kámoš.
Chcete stíhat všechno, co potřebujete k naplněnému životu, a ještě někam nenápadně narvat nepřetržitou, aspoň trochu systematickou a smysluplnou péči o sebe sama. A tím fakt nemyslím nalakovaný nehty, skořicový zábal a deset dřepů a kliků u puštěnýho youtube. Postižení je zkrátka způsob života.
Ano, na leccos se dá zvyknout nebo to kvůli zachování zdravého rozumu moc nevnímat. Přesto já moc dobře vím, že blbě chodím. Když chci zdolat překážku, táhne mě to doleva dolů. Když prahnu po tom být ladná, moje přískoky a komíhání mi to dělají napínavý. Cítím, že mám jinde těžiště a jsem neohrabaná. Připadám si připosražená k zemi a pomalá. Nepřestává to tuhnout a bolet. A k tomu se průběžně srovnávám s propady sebedůvěry nebo nesmyslným strachem a předsudky.
Dost lidí má za to, že když do jinak zdravého života zasáhne náhle úraz nebo nemoc, je to smutný. To nepopírám, ten náraz, šok a neštěstí musejí být šílený. Ale proč si myslíte, že narodit se s postižením rovnou je něčím lepší, snazší? Lehkost života vám chybí pořád stejně! Pořád chcete mít lepší podmínky, více možností i pochopení. Pořád chcete mít svobodu v pohybu a vztahy nezatížené handicapem. I když svůj styl, blízké a všechny zážitky milujete tak, jak je to teď a ještě snad nějakou dobu bude.
Prý mi nemůže chybět něco, co jsem na vlastní kůži nezažila. Ale já vím, co to znamená hezky chodit! Vidím to všude kolem sebe. Taky se mi o tom každou noc zdá, protože v žádném ze snů nejsem za tu, co se kymácí světem a loví rovnováhu. Navíc to zažívám po obzvlášť vydařeném cvičení, kdy se nějak přeskládám, uvolním, vytáhnu do vejšky a mám božskou motoriku. Akorát mi to vydrží pár minut, pak se zase zkroutím a zdrcnu.
Jestli já se moc nemaceruju v kafi.
Foto: pixabay
