Dneska jsem poslouchala zajímavý podcast o únavě a důležitosti odpočinku. Vyzdvihl aktuální a zároveň nadčasové téma: work-life balance. Myslím, že si to přímo žádá psychologický komentář. Faktem je, že si neumíme vyhradit čas pro sebe a jsme zvyklí pracovat až do úmoru. Krátkodobou únavu ignorujeme a to má pak dalekosáhlé následky.
Únava přitom není jenom jedna. Ačkoliv se to tak může zdát. Existuje únava fyziologická (svalová), emocionální, stresová a jiná. Každý typ bychom se měli naučit rozpoznávat a adekvátně na něj reagovat. To však vyžaduje určitou míru sebepoznání a ne každému se to může chtít podstupovat.
Dobrým pomocníkem může být psychoterapie, která je vhodná i jako prevence. Tedy v případě, že se cítíme dobře a chceme sami sebe lépe poznat. Často se u laické veřejnosti setkávám s tím, že terapie je taková „okecávačka“, nikomu se nechce „hrabat sám v sobě“, slýchávám argumenty typu „já přece pomoc nepotřebuji, vyřeším si vše sám“.
Problém je ten, že neumíme hovořit o svých emocích, věnovat jim pozornost, dovolit si je prožít. Souvisí to s vlastními limity. S vlastní zranitelností, kterou není ostuda si přiznat. A to jak před ostatními, tak sami před sebou. Dobrým příkladem může být večeře s přáteli. Sedíte u jednoho stolu, dobře se bavíte, a najednou vás přepadne vyčerpání po náročném dni v práci. Co uděláte? „Správnou“ psychologickou reakcí by mělo být slušně se přátelům omluvit a jít si lehnout. Dáte tím najevo starost o sebe sama, o vlastní potřeby. A správní přátelé by to měli pochopit. Vynahradíte jim to jindy. Ideální scénář.
Docela hezky se to poslouchá, že? Nebude překvapující, když řeknu, že realita je často hodně jiná. My psychologové máme tendenci věci trochu „nadnášet“ nad běžnou realitu: prostě proto, že všední realita je často na hony vzdálená učebnicovým psychologickým poučkám. A přitom právě psychologie té „všednosti“ tak rozumí! (Pronesla vystudovaná psycholožka.)
Ale zpátky k tématu. Jsem ráda, že se témata jako work-life balance dostávají do veřejného prostoru. Jsem toho názoru, že psychologie může do problematiky vnést unikátní pohled. Právě psychoterapeutka a koučka byla hostem již zmíněného podcastu. A je to dobře. Přínosné bylo, že uvedla vlastní podobu odpočinku a „dobití baterek“: tanec a zpěv. Prý tancuje a zpívá v pauze mezi klienty. A bylo naprosto v pořádku, že moderátor se při této představě upřímně zhrozil. Každý jsme originál a vyhovuje nám něco jiného. Proto se snažím nedávat lidem nevyžádané rady. Snažím se nikomu nic necpat. Berte proto prosím i tento sloupek jako osobní pohled jedné Kláry Šmejkalové. Oslavujme rozmanitost a respektujme se navzájem.
Foto: Pixabay
