Procházím kolem ní a opatrně se usměju.
Byla zabraná do něčeho na zemi, kamínek, brouk, list, já jsem ji ale rázem zaujala víc.
“Ahoj paní!”
“Ahoj slečno!”
“Potřebuju něco vědět”, říká mi a očima hypnotizuje mojí vytuněnou ortézu, kterou ráda nosím přes kalhoty.
“Tak jo, říkej.”
“Prosím tě, kde můžu koupit takovou nohu jako máš ty?”
“Ty bys takovou chtěla?”
“Jo, ale menší, tvoje by mi byla velká.”
“Editkooo! Kde se couráš, tak pojď už,” volá na ni o kus dál maminka.
“Víš, takováhle noha se koupit nedá. Tu dostaneš u pana doktora, když se ti špatně chodí a máš nemocnou nožičku, jako mám třeba já.”
“Aha, ale já jsem už nožičku nemocnou měla a dostala jsem jenom omalovánky!” zhodnotí Editka a už opravdu potřebuje jít.
Nakonec ale ještě dodá: “Asi mám špatnýho doktora!”
Všichni asi máme špatnýho doktora, když to s přibývajícími roky začneme mít obráceně. Když z téhle bezprostřednosti a zájmu časem uděláme handicap a problém. Problém jak noha, kvůli kterému si chodíme do krámu, ke koučům, nebo k odborníkům pro omalovánky.
Foto: Pixabay
