Jsou texty, ke kterým se odhodlávám dlouho. A to je dobře, aspoň může přijít překvapení.
Mám ráda StarDance. Pár řad jsem viděla od začátku do konce, některé mě laply až v polovině, jiné úplně minuly.
Baví mě ten nápad, atmosféra, krásný šaty, hudba, humor, pouto a vývoj. Hlavně ten vývoj. Jako divák ani nepotřebuju, aby někdo tančil vysloveně hezky, ladně nebo dobře, všímám si spíš toho, jak to všechno dohromady plyne. Ale jasně, když to šlape a ke všemu je to krásný, pak ani nedýchám.
Není díl, u kterého bych nebyla dojatá, protože jsem jevištní typ a fascinuje mě, co kdo ze sebe dokáže vymáčknout a v nakolik působivý číslo dokáže přetavit vší tu dřinu. Nebo taky ne, ale ani pak z toho není nic nekoukatelnýho. Stoupnout si na parket v sedmdesáti, s postavou jak hora, bez citu pro hudbu a rytmus nebo bez představivosti v prostoru a paměti pro kroky, to je něco.
Díky za tuhle pestrost a zprávu, že nejsme všichni stejní a že můžeme do věcí jít, i když výsledek je dost nejistej a průběh vlastně taky. A že ani když zdánlivě máme veškeré předpoklady a talent k tomu, pak stejně není vyhráno, protože laťka je nejspíš o to výš a stejně jako očekávání. Díky, že nic není daný rovnou a nuda většinou nehrozí.
Oč víc mě vtáhly jednotlivé díly, o to víc jsem bývala rozpačitá u charitativních večerů.
Nápad boží, sounáležitost taky, o tom žádná. Jenže i když je Paraple ve své činnosti v mnohém fakt nedostižný, dosavadní způsob prezentace jeho klientů ve StarDance jsem fakt nemusela – hrdinský patos a potlesk za to, že se někdo doslova a někdo přeneseně snaží postavit na vlastní nohy. Plus hemžení lidí na vozíku, kterým choreografové většinou přisoudili jen úlohu někoho, s kým se točí, na koho se ze strany juká nebo se mu sedá na klín.
Pestrost se z toho v tu chvíli vytratila, scvrkla se na jedinej vjem. Připadala jsem si divně, že mě to takhle z různých důvodů neba. Jako by všichni tanečníci byli najednou stejní – rozjívení mladší sourozenci těch na vozíku, co jsou kvůli roli taky nechtíc jeden jako druhej. Přišlo mi, že to musí jít i jinak.
A navíc se mi do toho plete i moje osobní přání, protože zažít ladnost z pohybu a možnost vyjádřit tělem emoce, to by byla pecka, kór pod vedením profíka, se zrcadlem a časem s flitry. Proč necvičit a nemakat na sobě ne kvůli tomu, abych něco zvládla líp (třeba zvednout nohu nebo neviset tolik na zábradlí při chůzi ze schodů), ale proto, abych mohla dát průchod něčemu ze sebe?
Co když moje „postavit se na vlastní nohy“ vypadá i takhle? Představuju si, jak jsem u toho nebo rovnou v tom, i když snad radši bez kamer a podpatků. S důvěrou v parkety pod nohama a v partnera, kterej jistí a vede, konečně poznávám krásu a odevzdanost ve spojitosti s vlastním tělem a jeho schopnostmi, jo!
Možná to obdobně zažívají všichni protagonisti a ne že by to nebylo návykový…
Zkrátka si tak v hlavě nebo přímo v reálu u telky tančím, letos poprvé i při paraplecím večeru. Konečně byl pro mě něčím podobný těm standardním, míň halasný a tím přirozenější a živější. Nechat páry tančit samostatně se vyplatilo, navlas stejné chorošky zmizely a šroubované rozhovory taky. Pestrost nechyběla, ani tempo ne, dokonce se i lítalo, paráda!
Děkuju. Za mě je to dobrej krok, klidně i jako ten první a pro pěknou sumu.
Foto: pixabay.com
