Pohlazení od psycholožky
Po ranním výběhu jsem se u snídaně trochu zamyslela. Cítila jsem se krásně. Ráno se probouzelo do nového dne. Venku bylo ještě svěže s vůní ranní rosy a pučící přírodou. Slunce ohlašovalo, že dnes si ho přes den užijeme.
Když člověka rozbolí třeba zuby, vyhledá zubaře. Když si vyvrtne kotník, zamíří na chirurgii. Když se ale necítí úplně v pohodě, nic ho nebaví, je stále unavený a vlastně ho bolí na duši, tak by jeho cesta by měla zamířit za doktorem lidských duší, za psychologem. Psycholog je tím odborníkem na lidskou duši. Jenže jsme tak nebyli vychováni. „A co by tomu řekli lidi? Nejsem přeci blázen!“ Mnoho lidí si ještě dnes plete odbornosti. Psycholog – psychiatr – nevidí v tom rozdíl.
Já jsem psycholožka. Stala jsem se jí až po čtyřicítce. Souhra náhod a osudu.
Všímám si druhých, jak hovoří. Asi jsem poslechový typ a při hovoru s druhými mi vyskakuje, když něco „nesedí“. Již kdysi se mne ptali chrudimští výsadkáři, jestli pořád diagnostikuji. I když se s nimi jen bavím. Odpověděla jsem jim, že ano: „Vysoký, urostlý, pohledný mladý muž,“ dodávala jsem v žertu. Při běžném hovoru totiž nemám vůbec na mysli, abych někoho diagnostikovala. Jen když je něco jinak. To najednou zbystřím a začnu si toho nechtěně všímat.
S jedním mým postřehem se chci nyní podělit. Jak hovoříme sami k sobě? Je to vždy laskavé a přátelské? Nebo také občas zaslechnete: „Já nemůžu běhat. Mám kolena v hajzlu.“ „Odrovnal jsem si kotníky.“ „Mám blbou páteř“. „Já jsem úplně nemožná.“ Nebo: „Já tu svini rakovinu porazím!“
A když se takto navenek či pro sebe projevujeme, neubližuje nám to? No jistě, že ubližuje! Naše podvědomí totiž nerozlišuje při nadávání politickou či dopravní situaci nebo nemoc. Prostě UBLIŽUJEME SAMI SOBĚ.
Při svých životních zkušenostech jsem dospěla k názoru, že bojovat s něčím znamená bojovat sám se sebou. Když je nějaká nerovnováha v těle nebo nám zjistí zhoubný nádor, proti kterému chceme zabojovat, tak stejně nakonec bojujeme proti sobě. Dá se pak takový souboj vyhrát? Když nepřítele máme v sobě? Komu tím bojem ubližujeme? Odpověď vám určitě naskakuje sama. Jedině sami sobě.
Mnohdy slovo, které nám pomůže, si nemůžeme říci sami. Proto je při situacích, kdy si nevíme rady, dobré zajít za odborníkem. On nás může nasměrovat na cestu, která nás v našem zúženém vidění ani nenapadla.
Při dnešní snídani, kdy mne napadla myšlenka napsat toto zamyšlení, jsem se málem zakuckala. (Když jíme, máme jíst.) Kus jídla mi chtělo směřovat do jiné trubice, než kam normálně patří. Manžel mi v klidu povídá: „Nikdo tě neplaší! V klidu, Zuzi.“
Ano, to my často sami sebe plašíme a ještě při své vnitřní komunikaci jsme na sebe jak na nepřátele. Takže bojujeme sami se sebou. Všude čteme, že náš život je o komunikaci. Ta by měla být láskyplná a přátelská. I směrem k nám samým. Zkuste to. Mluvte láskyplně i sami k sobě. Je to zdarma.
Foto: Zuzana Nemčíková, Martin Štross – Fotostudio Spoušť
