Řešení sporů – pacient versus lékař

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

„Zdravotníci z Ivančic se zpovídali soudu za zapomenutou špachtli v těle pacientky.“

„Lékaři v Bratislavě zapomněli v těle pacienta chirurgický nástroj.“

„Po operaci mandlí je chlapec v kómatu.“

„Žena zemřela při porodu, rodina za to viní nemocnici.“

„Za záměnu novorozenců zaplatí třebíčská nemocnice odškodné 3,3 milionu.“

To je jen několik z mnoha novinových titulků, které jistě už četl každý z nás. 

Advokátní kanceláře zastupují v soudních sporech s nemocnicemi stále více lidí. Je to dané jednak tím, že pacienti se těchto sporů stále méně obávají, a pokud věří, že lékař chyboval, nebojí se s nemocnicí soudit. Významnou roli však sehrál také tzv. nový občanský zákoník, tj. zákon č. 89/2012 Sb., který bere větší ohled na nemajetkovou újmu. Přijetím nového občanského zákoníku se násobně zvýšily částky náhrady nemajetkové újmy na zdraví, ale zcela zásadně se také zvýšily šance na úspěch pacientů v soudních sporech proti nemocnicím. 

Vztah lékaře a pacienta jako podmínka kvalitní terapie

Vztah lékaře a pacienta je velmi diskutovaným tématem, a to nejen ve spojitosti s újmou na zdraví. Pryč jsou ty doby, kdy měl lékař nadřazené postavení nad pacientem a vystupoval jako autorita jak v medicínských, tak v mezilidských vztazích. V uplynulých desetiletích jsme byli svědky změny postavení lékaře z paternalistického (lékař – vládce) do role poradce (konzultanta). Dramaticky se také změnila etická kritéria, kdy už nejsou přijatelné zbožné či milosrdné lži (pia fraus), ale důraz je naopak kladen na úplné a pravdivé informování pacienta a na pacientská práva.

Zásluhou internetu se dnes může pacient dostat velice rychle k rozsáhlým informacím o svém onemocnění a možné léčbě, jejich objemem mnohdy předčí i úroveň lékaře. Osobně to nevnímám na škodu, protože mám za to, že je výhodné a správné z pozice pacienta zaujmout odpovědný a kooperativní postoj k vlastní léčbě. Nadto je-li pacient „v kontaktu“ se svým tělem a zná dobře jeho pochody a reakce, může být aktivním přístupem lékaři při léčbě významně nápomocen. Pochopitelně je třeba určitých dovedností práce s odbornými zdroji a schopnosti porozumět obsahu. Pacient, který si však četbu příbalového letáku ve své laické mysli překroutí a vyloží tak, že spolkne-li předepsanou tabletku, bude to jeho poslední v životě, založí svým neobratným přístupem ve vztahu s lékařem pouze problémy a vzájemnou nedůvěru. 

Lékař by měl však vždy chápat důležitost komunikace s pacientem a nevnímat jej pro jeho aktivní přístup jako potížistu. Efektivita lékařské konzultace proto spočívá jak na schopnosti lékaře, tak jeho pacienta přizpůsobit se potřebám a stylu druhého. I já, jako běžný konzument lékařských služeb, mám však bohužel zkušenost s komunikačním stylem lékařky, kterým znesnadňovala mou participaci, když pravila: „Martino, vy internetová doktorko…“

Řešení sporů

Zdravotní péče a její poskytování je vzhledem ke svému významu pro člověka odedávna předmětem normativní (právní) regulace. V situaci, v níž jde o život a zdraví, nezůstane právo stranou. Právo přikazuje, aby zdravotnický profesionál dodržoval pravidla své profese a postupoval v souladu s posledními poznatky lékařské vědy (lege artis). 

Dojde-li však k újmě na zdraví vinou lékaře či jiného zdravotnického profesionála při poskytování zdravotní péče, je třeba vyvodit důsledky, které lze od řešení sporu o právo očekávat. Takovým důsledkem bude typicky ochrana subjektivního práva osoby, nejčastěji pacienta, na respektování jeho života, zdraví, osobnostní integrity, svobody, soukromí a důstojnosti (nejdůležitější hodnoty). Budou-li pacienti, kteří se cítí poškozeni na zdraví, důsledně požadovat kompenzace vzniklé újmy a bude-li právní proces dostatečně efektivní, povede to obecně k vyšší míře dodržování právních povinností zdravotníků, neboť budou nuceni vzít v potaz náklady, jež jim vzniknou s jejich případnou odpovědností za způsobení újmy. Na této úvaze nic nemění ani pojištění odpovědnosti, které mívají poskytovatelé zdravotnických služeb zřízeno.

Spory s lékařem lze řešit různou cestou. Frekventovaným postupem je stížnost směrovaná k profesním komorám – České lékařské komoře, České stomatologické komoře, České lékárnické komoře. Jde sice o právní postup, nikoliv však o občanskoprávní spor. Jeho výsledkem tak může být maximálně disciplinární postih zdravotníka, bez kompenzace újmy pro pacienta.

Dalším právním prostředkem, který bývá relativně často využíván, je podání trestního oznámení. Tuto cestu lze poškozenému doporučit, pokud jde o náhradu způsobené újmy, povede k jisté satisfakci, ale nikoliv k možnosti dosažení plné náhrady škody nebo náhrady jiné újmy. Zdravotníci jsou si však možného vystavení kriminalizace vědomi, proto se v léčbě vyhýbají riskantnějším postupům.  

Nejvhodnější a nejefektivnější cestou je vedení civilního soudního sporu, tedy podání žaloby k příslušnému soudu. Úloha civilního procesu je nezastupitelná a jinými právními postupy nenahraditelná. I když z titulu nerovnováhy mezi pacientem a lékařem nejde o lehké spory, soudobé právo usiluje o zmírnění této nerovnováhy. Z judikatury Ústavního soudu ČR plyne, že v případě tzv. medicínských sporů mezi pacientem a poskytovatelem lékařských služeb je pacient ve zřejmé nevýhodě, a to pro své odborně a materiálně značně nevýhodnější postavení ve srovnání s postavením lékaře. Obvykle nebude ani schopen předložit veškeré důkazy na podporu svých tvrzení, jestliže zdravotnickou dokumentací disponuje žalovaný zdravotník. Proto by měla být pacientova práva chráněna důsledněji. 

Pro případ vedení sporu se zdravotnickým pracovištěm za způsobenou újmu lze doporučit takovou advokátní kancelář nebo samostatného advokáta, kteří se specializují na problematiku medicínského práva a odškodňování zdraví. V České republice působí dokonce několik takto specializovaných advokátů, kteří jsou současně vystudovanými lékaři. Nabízejí tak poškozeným značnou přidanou hodnotu, neboť vzniklé újmě porozumějí i po odborné lékařské stránce a mohou k ní sami vypracovat odborné lékařské stanovisko pro soud.

Foto: pixabay.com

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Martina Slaninová

Martina Slaninová

Mou prací a zároveň koníčkem je právo a jeho vymáhání. I když se na právnických fakultách odnepaměti učí, že právo není totéž co spravedlnost, domnívám se, že jedno bez druhého není možné. Mou snahou je proto aplikovat právo tak, aby jeho jediným cílem bylo dosažení spravedlnosti. Nejvíce mě zajímají oblasti odškodňování zdraví, medicínské právo a princip ochrany slabší strany. Vystudovala jsem právnickou fakultu na Západočeské univerzitě v Plzni a vedle toho právní specializaci se zaměřením na právo sociálního zabezpečení. Relaxuji u dobré knihy nebo filmu, v přírodě, mám ráda procházky po lese, kočky a zajímám se o psychotronické fenomény v medicíně. Mými koníčky jsou také interiérový design, háčkování a pletení.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!