Minule jsme spolu zkoušeli rozluštit záhadu břemene v rukách líznutých obrnou. Dnes se zvenku přesuneme dovnitř.
Při péči o sebe nebo o domácnost jak na potvoru obvykle obě ruce potřebujeme. A co na to Češi? Zavile si myslí, že tyhle úkony pro člověka s diagnózou obstarává přece někdo jinej (rodič, partner, dítě, soused, lokaj, domovník, služka), kdo se do toho pouští buď z lásky, z povinnosti, nebo za prachy.
A i kdyby ne, tak dneska přece je tak chytrý a roboticko-elektricky vymazlený vybavení, že řada povinností odpadne, ne? No nevím. Zkuste si smart věci dát do blbýho (zoufale analogovýho) bytu a pak tam nechat šmejdit někoho ze sociálky, kdo vám za rýžovar bez asistujícího Číňana strhne body. 🙂
Ale teď vážně. Nezdá se to, ale prakticky všechno, k čemu používáme ruce, vyžaduje navrch vzpřímenou pozici, koordinaci a rovnováhu. To jsme v loji rovnou, ale přesto to zkoušíme, protože leccos se dá natrénovat, i když takovým způsobem nebo v takovém úhlu, ve kterém to původně příroda nezamýšlela.
Začněme zušlechťováním. Čištění osmiček mezizubními kartáčky nebo zubní nití je výkon hodný Oscara (stát, mít otevřenou pusu a k tomu mít obě ruce ve vzduchu s něčím tak titěrným a někde se s nima cíleně šťárat, pardon, to prostě nejde). Na česání a zaplétání copánků se obrňte trpělivostí (vlasy se nedají dobře udržet, lechtají, kloužou a vypadávají, navíc přehmátnout chce grif) a na odstranění chloupků si vemte den volna (některá zákoutí vyžadují pozdrav nejen slunci, ale celé Mléčné dráze).
Zvláštní kategorii si zaslouží líčení (to jde překvapivě dobře, ale vyžaduje čas a promyšlenou sérii opěrných bodů) a oblékání silonek, aniž si na nich vyrobíte ďuzínku (nemůžu sloužit). Ostříhat nebo nalakovat nehty může jít jen na jedné straně těla, pokud vůbec (držet nůžky a něco jimi tvarovat vyžaduje schopnost se nejen trefit, ale taky se tak akorát uvolnit a věřit si) a koneckonců rychle se komplet obléknout, obout a zavázat si tkaničky, to taky není samo sebou.
Všimněte si, že spastik se často musí prát s věcmi nebo částmi těla, co se někam přicucnou. Holt chodíme a pohybujeme se o fous jinak, než výrobci materiálů očekávali. Kůže lehce přimknutá k podlaze nebo ke vnitřku vany, ručník až moc nalepenej na těle nebo ponožky naražený našišato na chodidlo znamenají prostorovou výzvu. Mozek totiž vcuc chápe jako ohrožení, člověka ze zvyku zakřečuje, a udělá tak přesný opak toho, co by pomohlo. Takže zatímco vy se zarazíte a lehce oklepete nebo pootočíte, my v tom nějakou dobu zkysnem a přepočítáváme. Nevím, dál! 🙂
Domácí práce jsou na tom o něco líp, ale jenom proto, že není divný je delegovat na někoho jiného. Hledáte-li zábavu na sobotní večer, hoďte po spastikovi napínací prostěradlo (ta věc klade regulérní odpor a strašně ráda vystřeluje), nechte ho něco navlíkat, zašívat, lepit nebo vyklepávat (peřina, mikina nebo koberec rázem obživnou a není jasný, kdo vyhrál).
Ani v kuchyni to na cajdák nevypadá. Loupat, krájet, strouhat, vykrajovat, přelejvat, ideálně rovnoměrně, beze ztrát a aspoň trochu v tempu se prakticky nedá. Suroviny jsou většinou měkké a kloužou, hodně věcí je navíc zákeřně kulatých.
Zatímco typická Dobromila sní o tom, že jednou zmákne svíčkovou, lidé s ochrnutýma rukama by zajásali, kdyby si zvládli hezky a rovnoměrně ukrojit chleba, přepůlit housku nebo rozkrájet (ne rozškubat a přepižlat) maso na talíři. S postiženou rukou může být kostrbatý i úplně obyčejný napichování jídla na vidličku, nabírání polívky na lžíci (obzvlášť při únavě a ve stresu) nebo vyndávání a zandávání plechu při pečení.
Sbírat drobky a vlasy ze země, otevřít ledničku (ta guma ve dveřích slušně vzdoruje), utrhnout papírovou utěrku, trefit se prstama unavení na displej nebo dlouho psát, i do toho někdy umíme zapojit celé tělo a obohatit svět choreografickou sestavou.
A pak že diagnóza není pro estéty. 🙂
Foto: Pixabay
