Kognitivně-behaviorální terapie je v dnešní době poměrně oblíbený druh psychoterapeutické intervence. Využívá se často s meditací mindfulness a je účinná především u úzkostí a deprese. Pracuje na bázi „překódování“ negativních myšlenkových vzorců na přijatelnější a pozitivnější struktury myšlení, které jsou v souladu s naší duševní pohodou a zajišťují nám optimální fungování. Jeden druh KBT se dříve používal u vojáků v zámoří jako prevence sebevraždy. KBT bývá časově omezená a poměrně intenzivní. Není však pravda, že by nešla do hloubky, jak se někteří domnívají.
Kognitivně-behaviorální terapie má dvě východiska: kognitivní a behaviorální terapii. Kognitivní část se zaměřuje na poznávací procesy, hlavně myšlení. Behaviorální část věnuje pozornost procesu učení, kdy poruchy chování chápe jako naučené reakce. Příklad: úzkostný člověk hledí do budoucnosti s obavami, lidé s depresí si vše vysvětlují ve vlastní neprospěch, lidé s nízkým sebevědomím přeceňují úspěchy druhých a podceňují své vlastní. Kognitivně-behaviorální terapie se snaží tyto myšlenkové návyky u klienta identifikovat, zvědomit a nahradit pozitivnějším vzorcem myšlení.
Kdybychom si měli KBT definovat, mohli bychom ji shrnout do několika bodů: krátkodobost a časová omezenost, zaměřenost na konkrétní problémy a přítomnost, stanovení konkrétních cílů, směřování k rychlé soběstačnosti klienta. V širším kontextu se dá říci, že KBT je většinou direktivní a strukturovaná. Tím se liší například od psychoanalýzy. Terapeut je aktivní a zaujímá roli experta, posléze však přebírá odpovědnost klient. I zde platí, že vztah terapeut – klient je na bázi vzájemné spolupráce. Jak bylo naznačeno v bodech, pro KBT je charakteristické, že se zaměřuje na konkrétní a viditelné problémy – na faktory, které udržují problém. Používané postupy jsou prostředkem k dosažení cíle, na kterém se terapeut s klientem předem dohodli. Typické pro KBT jsou edukativní charakter (s tím souvisí počáteční „expertiza“ terapeuta) a směřování k soběstačnosti klienta. Vše směřuje k tomu, aby klient terapeuta postupně přestal potřebovat. Proti jiným druhům terapie KBT věnuje pozornost změnám chování klienta v jeho přirozeném prostředí, nikoliv pouze na sezení.
KBT má svoji specifickou cílovou skupinu; ne pro každou poruchu je vhodná. Používá se zpravidla pro deprese (nízké sebevědomí, iracionální obavy), úzkost a úzkostné poruchy (sociální fobie, OCD, posttraumatická stresová porucha), nespavost, hypochondrie. Bývá časově omezena. Někdy je třeba koncipována jako 12 intenzivních terapeutických bloků. Dříve se používala u vojáků, aby se předešlo sebevraždě. V tomto případě jde konkrétně o KKBT (krátkou kognitivně-behaviorální terapii). Je více druhů KBT, pro představu například: KEBT (kognitivně-emoční behaviorální terapie), SKBT (strukturovaná kognitivně-behaviorální terapie), terapie morální reorganizace, trénink inokulace stresu a další. Klasická KBT patří mezi nejznámější a v poslední době v zahraničí poměrně rozšířený druh terapie.
Někteří se domnívají, že KBT klouže po povrchu a nejde do hloubky. Není tomu tak. Spíše pracuje opačným směrem než psychoanalýza. Tedy technikou „loupání cibule“ – nejdříve zaměřuje pozornost na malé a viditelné problémy, na onen „povrch“, aby pak mohla jejich vyřešením řešit příčiny a třeba i minulost nebo dětství klienta. Zajímavým příkladem využití KBT je například párová terapie. U nás takto pracuje třeba párový terapeut Jan Vojtko.
Foto: Pixabay
