V perplex světě existuje věta, se kterou by se mělo začít šetřit. Tahle nesmrtelná hláška funguje jako okena ve filmu Moje tlustá řecká svatba. Tedy na všechno. A zní: „Musíš se snažit.“
Špatně chodíš? Snaž se. Nezvládáš schody? Snaž se. Jsi zpomalenej? Dělej a snaž se. Bolí tě něco? Snaž se. Klouže ti to? Snaž se. Krájíš jako děcko? Dělej a snaž se. Neotevřeš lahev? Snaž se. Sedíš na vozíku, i když jinak chodíš? Vstávej a snaž se! Bojíš se do autobusu? Snaž se.
U pohodlnosti, trudomyslnosti a na tréninku to svou logiku má. Jenže člověk s handicapem by měl být v nějakém vztahu, který vás opravňuje ho povzbuzovat, a měl by o vaše komentáře stát, i když sám sotva stojí.
Ono není zrovna ažur, když se škrábu na tramvajovej ostrůvek a někdo úplně cizí s vytaženým obočím pronese, kterak bych se měla víc snažit. Anebo když něčí tetka podotkne, že ona by teda svoje dítě takhle blbě chodit nenechala, protože se přece vždycky dá udělat víc.
Nedá, a to je právě ono. Vždycky ne.
„Snaž se“ zkrátka v tomhle rádoby konverzačním hávu není rada, ale odsudek. Vyvolává dojem, že kdybychom jen trochu chtěli, tak bychom to přece dali. Nebo bychom aspoň vypadali líp, ne tak… postiženě. A nepotřebovali pomoct.
Jenže opakem snahy není vždycky lenost. Někdy je to jen přijetí věcí tak, jak jsou a že jsou perplex.
Protože diagnóza si klidně může z našeho těla ukousnout nějaké schopnosti nafurt, nebo je ohlodávat věkem, i když nám k jejich provedení součástky nechá. Umí taky zařídit, že nám něco jde jenom zoufale pomalu, v úterý, v srpnu a v teplákách s gumičkou. Snaze, cvičení, tréninku a koučům natruc.
Mnozí z nás chodí, kymácí se a šourají se právě proto, že se strašně moc snaží, ne proto, že toho dělají málo. To, co vidíte, tedy není začátek, ale konec. Výsledek snahy, ne její nedostatek.
A máme to tak, i když vy znáte nám podobného pána z Horní Dolní, co i s chodítkem hopká po schodech, jezdí na kole nebo věší záclony ze štaflí. Pán měl možná víc štěstí nebo ho to lízlo jinak a zůstalo mu víc rovnováhy. Možná miluje adrenalin a možná je jenom takovej, a vůbec se proto snažit nemusí.
To neva, já zas znám paní ze Svrchní Spodní, která ani bez berlí nechodí skoro vůbec a největší underground je pro ni vydat se pro něco do sklepa.
Nechtějte, ať jsme všichni stejní a rychlí. Nebuďte se vším hned hotoví a nechtějte po nás zázraky.
Chtějte je s námi.
Foto: Pixabay.com
