Je pátek odpoledne a já s přítelem čekám v čekárně u neuroložky, kam jsem byla objednána na půl třetí. Potřebuji od ní pouze vypsat a podat žádost o nový mechanický vozík. Jdu k ní však poprvé, protože můj stávající neurolog už ukončil praxi, proto jsem měla obavy, jak mě příjme. Můj vozík, který mám už čtrnáct let, mi totiž dosluhuje.
Pár minut po půl třetí a nic se neděje… Najednou se dveře otevřou a my jsme vyzváni, ať jdeme dál. Přítel vchází do dveří první a vysvětluje důvod naší návštěvy, přičemž všechny dokumenty potřebné k vypsání poukazů položí na stůl. Já jsem ještě ve dveřích, sotva jsem stihla pozdravit, ale paní doktorka, aniž se na mě podívá, arogantně a nervózně spustí: „Vy si myslíte, že se tu tři roky vůbec neukážete a najednou po mě hned chcete vypsat poukaz o takhle drahý vozík?! To v žádném případě!“
Z této reakce jsme byli v šoku všichni, i zdravotní sestra. Znovu podotýkám, že jsme u ní byli poprvé, což jsem se jí posléze snažila vysvětlit. Ale ona pokračovala, ať na to zapomeneme a že budeme řešit něco úplně jiného, protože na vypsání nemá kapacitu ani čas. Přitom to je prakticky jediná věc, kterou od ní potřebujeme. Jeden vozík na celý život je málo. Na nový mechanický mám nárok po pěti letech od podání žádosti na pojišťovnu, u elektrického po sedmi letech. Když se doktorka konečně rozhodla na dokumenty aspoň podívat, vyčetla nám, že tam nejsou kódy. Ty tam však byly, asi je v roztržitosti přehlédla. Nabízela jsem jí, že pokud je něco nejasné, dám jí kontakt na kompetentní osobu, která mi vozík modelovala, ale nenechala mě větu ani dokončit. Skočila mi do řeči, že ona rozhodně nikam volat nebude a zjistit jsme si to měli sami všechno předem. Kódy jsme nakonec našli, byly dokonce zvýrazněné, což ji trochu uklidnilo, a tak začala vyplňovat. Při tom měla spoustu dalších otázek, ale nečekala na odpověď, vzápětí si odpověděla sama. ☹
V rámci vstupní prohlídky mě poté, co mi sestra změřila tlak, vyzvala, ať se (sama) zuju a položím na lehátko, ale to opravdu nedokážu. Zkoušela mé reflexy a hybnost těla, načež se zeptala, zda mám nějakou rehabilitaci. Když jsem přikývla, dokonce mě pochválila.
Nakonec jsme odešli s vyplněnými poukazy, které však na pojišťovnu musíme doručit sami, nejlépe osobně. Přičemž se máme doptat, na co všechno mám nárok. To nás zarazilo. Že to má být naopak lékař, kdo nám sdělí, co a jak lze čerpat, jsme zjistili až od zaměstnankyně pojišťovny.
No… teď tedy čekám na vyřízení žádosti o vozík, což může trvat třicet až devadesát dní. Doufám, že to vyřídí brzy a těším se na nový povoz, z kterého mě už nebudou bolet záda.
Foto: Pixabay
