Poslední dobou si v životě připadám jako součástka. Když mě někdo potřebuje, vytáhne mě, přeleští a použije. A já neprotestuju, protože pomoc a vytváření harmonie miluju a jsem v tom dobrá. Tak dobrá, až jsem téměř neviditelná.
Hele, jako dieta dobrý, ale k životu to není.
Velká část hovorů začíná něčím jako mám problém, tak jsem si na tebe vzpomněl nebo potřebuju někoho, kdo to zvládne, a ty tyhle věci umíš. Trvalo mi to čtyřicet let, ale zjišťuju, že poklona to fakt není. Ne kvůli tomu, že se tak většinou dozvím něco, co se přísně tají a co je pak lepší zapomenout, ale proto, že jakmile se bebí zahojí a problém se vyřeší, přestanu já jako parťák existovat.
Jsem skvělá na hodiny a hodiny debat o nefunkčním manželství, šéfovi šakalovi nebo potížích s levým uchem, ale už ne na všední radosti a obyčejný život, protože na to máme manžely, děti a (jiné) kamarády. Jako bych já jako ne‑manželka, ne-matka, ne-kariéristka, ne-cestovatelka a ne-fanatička do nějakého koníčka logicky měla počítat s tím, že prostě nejsem členem žád(a)né smečky a dobře mi tak.
O tom přece dospělost je, někam dofunět, znásobit svou hodnotu počtem stěn a lidí, co dokážu obhospodařit, a moct se rozprsknout v něčem, co je moje a přitom mě to přesahuje. Navíc času je málo, na rozdíl od lidí a věcí, za které jsme zodpovědní, víš jak, že jo.
Vím, i když jsem jenom součástka. Jenom kamarádka, jenom blízká duše na telefonu nebo rameno na vyplakání. Jsem sice taky něčí a mám většinou hezkej život, ale v klasických rovnicích zjevně selhávám. Ten prostor a čas, který si dávám se světem kolem a jeho starostmi, si se mnou nedává téměř nikdo. Měla bych si o to říct, ale nevím jak.
Pokud vám přestanu pomáhat, zamyslíte se, ozvete se i tak, přijdete? Budete si i vy se mnou hodiny povídat, i když máte ty povinnosti a i když vám to není tak vlastní jako mně? A fakt si myslíte, že já při tom čase, který s vámi trávím, žádné povinnosti nemám? Opravdu máte za to, že silní lidé se netrápí a nepotřebují, aby se jich někdo úplně jednoduše zeptal, jak se máš, jak se cítíš nebo nepotřebuješ něco?
Možná ani netušíte, jak moc sil a radosti čerpám z toho, že existujete a jste tu, a jak moc se o vás milionkrát bojím. Přitom nemám nárok, protože nejsem vaše nic. Možná kamarádka, ale někdy ani to ne. A tenhle cit „nespraví“ ani chlap, ani dítě, ani koníček. Jsem vztahová a vždycky jsem byla, ale u některých z vás jsem se scvrkla buď na vzpomínku, nebo na krizovou manažerku, na kterou se ječí, protože se nechá. Je to snazší než řvát na svůj skutečný problém a riskovat, že někoho (jiného a důležitého) zklamete nebo ztratíte. Obzvlášť když já tak hezky držím a maximálně jsem trochu zaražená.
Teď se takových situací sešlo víc a já jen zírám. Místo toho, aby se řeklo chybíš mi nebo štve mě, že mě nenapadá, jak tě zakomponovat do svého života, křičí se, peskuje, vyčítá a kritizuje. Nevím, co s tím. Hádat se neumím a nechci, ale když jen normálně mluvím nebo píšu, působím o to víc jako součástka, na kterou se dá vyblejt úplně všechno a která svým rozpačitým mlčením vyjadřuje souhlas s tím, co se (jí) děje.
Pravda není ani jedno. Krom toho, že už takhle dál nemůžu.
Ale když se mě nezačnete ptát, nedozvíte se to.
Foto: Love Art. Live Art. @ Pixabay
