Nemám nejlepší období. Navzdory očekávání se mé psychické zdraví nelepší a já to začínám aktivně řešit. Mám se na pozoru, neboť mi nepomáhá ani příchod tolik milovaného jara a slunce. Pravda, dnes mi trochu pomohl úklid doma, fyzická aktivita po ránu. Ano, dnes se cítím trochu lépe. Ale lepší zítřky nevidím. Dokonce jsem o víkendu zrušila kino s kamarádkami, vidina sálu plného lidí mi nedělala dobře. Tak jsem zbystřila. Z psychologických pouček vím, že jakmile vám váš psychický stav začne omezovat i koníčky, zkrátka i ty příjemné aktivity, je něco špatně. S psycholožkou minulý týden jsme se snažily rozklíčovat, kde má můj propad příčinu a začátek. Shodly jsme se na datu zhruba před měsícem. Musím jí dát za pravdu, měsíc se necítím dobře, ale příčina mi je stále neznámá. Stále mám pocit, že mé úzkosti se objevily zcela bez jasného důvodu, zničehonic. 

V souvislosti s tím vzpomínám na své (co do psychických trablů) intenzivní období před několika lety. Tehdy to jediné, co mě těšilo, byla hudba. Pouštěla jsem si jednu a tu samou písničku pořád dokola a snažila se sama sobě dodat sílu a odvahu. Nemohu říct, že dnes je to úplně totožné – dnes jsou stále věci, které mě těší, nacházím radost v činnostech; jen na ně potřebuji být sama. Ale ano, hudba je stále mou nejoblíbenější činností. Miluji ji odjakživa. Je pro mě ztělesněním života. Ale abych dostála názvu dnešního sloupku: už jsem ho trochu naťukla v prvním odstavci – pohyb, sport, fyzická aktivita. Ačkoliv jsem dnes spíš uklízela, než sportovala, pohyb je to tak jako tak. A pomohl mi. Jsem proto motivovaná takto pokračovat. Obzvlášť, když je venku tak hezky. Musím se zkrátka překonat a více se hýbat. Nedávno jsem četla, že pobyt doma zvyšuje pravděpodobnost výskytu symptomů deprese. A jedna má známá, doktorandka z Oxfordu, se zabývá technikou behaviorální aktivace, tedy technikou, kdy začneme vykonávat určitou činnost ještě předtím, než se nám chce, a tím zmírníme naši depresi. Dává mi to velký smysl, a to nemusím studovat na těch nejprestižnějších univerzitách.

Vezmu-li v potaz selský rozum, něco se zkrátka děje. Minule jsem tu psala o svém negativním prožívání války – to stále trvá. Jen momentálně prožívám více svá osobní témata, jsem více uzavřená sama do sebe (samo o sobě ne nutně v negativním smyslu, já zkrátka svůj prostor pro sebe potřebuji, jen nyní to přerostlo zdravou mez) a mám úzkosti z velkých davů lidí. Přesto mohu říci, že dnešek je zlomový. Od rána jsem na nohách a cítím se doopravdy lépe – tak nějak ve své kůži. Protože popravdě, já se cítím dobře, když mám co na práci. Když jsem v „bezpečném“ jednom kole, když mám zaměstnanou hlavu, když mohu pracovat. To je mantra (vedle hudby), kterou si opakuji: chci zpátky tu starou Kláru, která se směje, pracuje, pobíhá, píše, nezavře pusu, chodí ven. Protože to jsem já. To, co se děje poslední měsíc, nejsem já. Proto žádám své blízké, aby se mnou měli trpělivost a zároveň se o mě příliš nebáli – já totiž nemám ráda, když se o mě někdo bojí. Ale zároveň to vidím jako dobré znamení – kdybych byla všem ukradená, asi by bylo něco špatně. Takže tak. Přeju sama sobě více sil a odvahy a pevně doufám, že se toto černé období, tato černá deka brzy odhrne.

Foto: Pixabay

Klára Šmejkalová

Klára Šmejkalová

Básnířka, fanda dobré literatury a japonských anime. Vystudovala jsem psychologii na Univerzitě Karlově v Praze. Psala jsem např. pro Mladou frontu nebo Hospodářské noviny, starala se o děti na psychiatrii nebo trénovala potkany v laboratoři. Mám diagnostikovanou schizofrenii a ráda bych jednou působila jako psycholožka.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!