Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

Miroslavu Paskonkovou jsem poprvé viděl někdy před patnácti lety. Samozřejmě na akci, kterou pořádala ostravská Roska (pacientské sdružení osob s diagnózou roztroušená skleróza). Stála nenápadně u pultíku s informačními letáky. Hned se mě ochotně ujala a ptala se, jak mi může pomoct. Od té doby drobnou a vždy usměvavou ženu čas od času potkávám na akcích Rosky, jejíž je nepostradatelnou členkou. A to přesto, že sama zmíněnou nemocí netrpí.

Nebudeme naše povídání začínat od prostředka, tak se zeptám na vaše dětství a mládí…

Narodila jsem se na Hané. A tam, jak známo, žijí dobří lidé. Rodiče pracovali u dráhy a já jako nejstarší dítě jsem se starala o dvě mladší sestry a později o bratra. Naši se tenkrát kvůli práci často stěhovali, takže jsme bydleli v Otrokovicích, pak jsme se stěhovali do Jeseníku a později i do Ramzové. Od té doby jsem si zamilovala Jeseníky a ráda se tam vracím.

A jak se vyvíjel váš osud v dospívání?

Zase sehrála roli náhoda. Učila jsem se v přerovské Meoptě. V den, když jsem měla nastoupit, vykolejil vlak na Ramzové a já se nedostala do práce. To byl rok 1955, bylo mi sedmnáct. A já se shodou náhod dostala do spořitelny v Olomouci. Potřebné vzdělání jsem neměla, ale později jsem vystudovala ekonomickou školu v Olomouci. Z Olomouce jsem se dostala do spořitelny v Jeseníku, kde potřebovali někoho, kdo uměl pracovat na účtovacím stroji.

Jak to život zařídil, že jste nakonec skončila v Ostravě?

No jednoduše, seznámila jsem se s mým nastávajícím, ten pocházel z Ostravy. V roce 1957 byla svatba a za dva roky jsme měli syna a dceru, ale neměli jsme byt. Dlouho jsme zvažovali, jak to vymyslet. Nakonec šel manžel pracovat na enháčko, tedy do Nové huti, a fabrika mu byt dala. A já se dostala do Ostravy, kam se mi tehdy vůbec nechtělo. Ale ve spořitelně mě přijali vstřícně, působila jsem na různých pozicích. V roce 1969 začínala naše ostravská pobočka spořitelny jako první peněžní ústav v Severomoravském kraji s automatizací. Já byla u toho a vypracovala jsem se až na pozici vedoucí odboru platebního styku v regionální divizi spořitelny.

Pak přišlo období, na které se asi nevzpomíná moc dobře. Váš manžel onemocněl roztroušenou sklerózou. Věděla jste hned od začátku, jak vážná nemoc to je?

Manžel býval často nemocný, na jaře a na podzim míval chřipky. A když jsme byli spolu doma, zdálo se mi, že při chůzi strašně dupe. Tak jsem ho napomínala, ať chodí tišeji, ale víc jsme se o tom nebavili. Jednou za čtvrt roku mu doktor na huti píchal injekce B12. Pak mu nabídli lázně, ale sám jet nechtěl. Jednou jsem manžela na kontrolu doprovázela a doktor se ho přede mnou zeptal, jestli už je v invalidním důchodu. Až tehdy jsem se o manželově diagnóze dozvěděla. Muž to přede mnou tajil tři roky. Nechtěl, abych se trápila. Potom jsme zkoušeli všelicos, léčba roztroušené sklerózy byla tehdy v počátcích. Na akupunkturu jezdil až do Bratislavy. Nebo akupresura, ta mu docela pomáhala, když měl ty horší stavy.

A jak došlo k tomu, že jste se zapojila do činnosti ostravské Rosky?

Tehdejší předsedkyně ostravské Rosky Jana Grabařová přemluvila manžela, aby se zapojil. Byla jsem moc ráda, že má možnost chodit mezi lidi. A po čase jsem se přidala i já. V Rosce potřebovali vyúčtovat nějakou dotaci a já díky praxi ze spořitelny mohla pomoct. Časem jsem na akce Rosky začala chodit taky. Tehdy už byly i nějaké rekondiční pobyty, chodili jsme na cvičení, takže to bylo fajn. Manželův stav se však zhoršoval, prodělal i mozkovou mrtvičku, pak už moc nechodil, potřeboval invalidní vozík. To je období, na které se nevzpomíná lehce.

Vy ovšem v Rosce pokračujete i poté, co váš manžel z tohoto světa v roce 2012 odešel… 

Ani mě nenapadlo, že bych přestala s Roskou spolupracovat. Takže pokračuji. Ale posledních pět šest let už počátkem roku hlásím, že musím skončit, abych si více užila hlavně pravnoučat, těch už mám dvanáct. A také bych se ráda věnovala svým koníčkům. Baví mě šití, různé domácí práce a ráda peču. Hlavně roládky a pusinky. Pořád však nemůžeme v Rosce najít někoho, kdo by to po mně převzal. A podobnou práci dělám i ve sdružení stomiků. Ale letos jsem rozhodnutá opravdu skončit. Je mi třiaosmdesát a ta práce je dost namáhavá, takže je nejvyšší čas.

Už na počátku jsem zmínil, že jsem vás snad ještě neviděl než s úsměvem a v dobré náladě. Přitom váš život až taková procházka nebyla…

Možná jsem získala dobrý základ v dětství a mládí, kdy jsem sportovala v Sokole, šikovná jsem byla v gymnastice. S manželem jsme prožili hezký život, měli jsme rádi společnost a hodně nás bavilo tancování. I přesto, že jej postihla ta nemoc, snažil se být aktivní a pomáhal mi s domácností. Mám širokou rodinu, hodně kamarádů i kamarádek a snažím se hýbat a žít aktivně. Chodím na procházky, po večeři si občas dopřeju i decku vína. Na nějaké stesky či chmurné nálady ani nemám čas. A když přece jen přijdou, pustím si muziku, třeba Waldu Matušku, Josefa Zímu nebo si zazpívám nějakou lidovku. A hned je mi líp.  

ad foto: Na snímku zleva Alena Paskonková (dcera), zakládající členka Rosky Ostrava Anna Zavřelová a Miroslava Paskonková.

Foto: archiv Miroslavy Paskonkové

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Břetislav Lapisz

Břetislav Lapisz

Rodák z Českého Těšína prožil dětství v nedalekém Havířově, od konce studií v roce 1990 bydlí v Ostravě. Absolvent učitelství Pedagogické fakulty Ostrava (obor čeština – dějepis) se zajímá o novodobou historii, jeho největším koníčkem je sledování sportovních přenosů (od fotbalu přes hokej, stolní tenis až po šipky). Rád cestuje, jeho nejoblíbenější destinací je Slovensko. A v poslední době zahradničí (s poměrně mizernými výsledky). Je ženatý a má dvě dospělé děti. Roztroušená skleróza jej „provází“ od roku 1998.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!