Syndrom vyhoření je čím dál častěji diskutované a vyskytující se téma ve společnosti. Charakterizuje jej několik složek (psychické, fyzické, sociální), ale hlavní komponentou je chronický stres a emoční vyčerpání. Jedinec se cítí celkově unavený a klesá motivace pro výkon povolání. Syndrom vyhoření se vyskytuje hlavně u pomáhajících profesí nebo u profesí celkově pracujících s lidmi. WHO jej koncem května 2019 zařadila do Mezinárodní klasifikace nemocí, Švédsko a Nizozemsko tak učinilo již dříve.
Syndrom vyhoření (někdy také vyhasnutí, vyprahlosti) poprvé popsal Herbert Freudenberger v roce 1974 v článku v časopise Journal of Social Issues. Definice jsou variabilní, někdy se hovoří o ztrátě profesionálního zájmu či osobního zaujetí pro výkon především pomáhajících profesí, někdy se uvádí tento syndrom jako důsledek procesu, kdy lidé intenzivně zaujatí nějakou činností ztrácejí své nadšení. Přesto se dá uvést několik styčných bodů, které syndrom vyhoření charakterizují: zaprvé, jde o psychický prožitek vyčerpání; zadruhé, definuje jej řada psychických, fyzických a sociálních symptomů; zatřetí, vyskytuje se především u pomáhajících profesí či profesí, které pracují s lidmi a jsou závislé na jejich hodnocení; za čtvrté, klíčová je celková vyčerpanost, únava; a za páté, vše výše zmíněné je důsledkem chronického stresu.
Na webu Zdravotnického zařízení Ministerstva vnitra je definice následující: „Syndrom vyhoření je v podstatě stav chronického stresu. Ten vede k fyzickému a emocionálnímu vyčerpání, cynismu a odloučení, dokonce i k pocitům méněcennosti a nedostatku úspěchu. Když se syndrom vyhoření blíží, už nejste schopni účinně fungovat na osobní ani profesní úrovni. Vyhoření však nenastane náhle. Neprobudíte se a nezjistíte, že máte tento syndrom. Jeho povaha je mnohem zákeřnější, syndrom vyhoření se plíží velice pomalu, což je mnohem těžší rozpoznat. Přesto nám naše tělo a mysl dávají varování, a pokud víte co hledat, můžete syndrom rozpoznat dříve než bude pozdě.“ Dále je uvedeno: „Rozdíl mezi stresem a vyhořením je záležitostí stupně, což znamená, že čím dříve poznáte příznaky, tím lépe budete schopni vyhnout se syndromu vyhoření.“ Pro syndrom vyhoření je tedy charakteristická dlouhodobá zátěž a ztráta zájmu o vykonávanou profesi, pocit celkového vyčerpání.
Celkově můžeme hovořit o třech hlavních okruzích symptomů.
Za prvé, fyzické a emocionální vyčerpání. Ze začátku se člověk může cítit po celý den unavený, až chronicky. V pokročilejší fázi můžeme pociťovat celkové fyzické a emociální vyčerpání, objevit se mohou i obavy, co nás čeká zítra v práci, můžeme už předem cítit nechuť do ní docházet. Dále se může vyskytnout nespavost (obecně platí, že čím větší vyčerpání, tím je větší), poruchy koncentrace a mírné zapomínání (v pokročilejší fázi můžete dojít do stavu, kdy nejste schopni dokončit rozdělanou práci – syndrom vyhoření tak zasahuje nejen do našeho vnitřního prožívání, ale také do vnějších výsledků), tělesné příznaky (bolest na hrudi, mdloby, závratě, bolesti hlavy – zde platí, že vše by mělo být pod dohledem lékaře) a nakonec častější nemoci a ztráta chuti k jídlu (vzhledem k vyčerpanosti je oslaben imunitní systém, tělo je tak náchylnější k infekcím, chřipce nebo nachlazení; co se týče jídla, zpočátku nemusíme cítit hlad, později však může dojít k úplné ztrátě chuti k jídlu a úbytkům na váze).
Za druhé, pro syndrom vyhoření je charakteristický cynismus a odloučení. Na webu Ministerstva vnitra stojí: „Pesimismus (který souvisí s cynismem). Nejprve se může projevovat jako ztráta motivace. V další fázi se přesouvá i do toho, jak se cítíte, co si o sobě myslíte. Nemáte důvěru ve spolupracovníky ani členy rodiny. Máte pocit, že se na nikoho nemůžete spolehnout.“ Jedinec se tak celkově izoluje, uzavírá se do sebe na úrovni vlastních emocí. „Odloučení je běžný pocit jakéhokoliv odstřihnutí od ostatních. Může mít formu izolačního chování popsaného výše a vyústí v emocionální a fyzické napětí z práce a dalších povinností. Většinou si často berete nemocenskou, nepřijímáte hovory, neodepisujete na e-maily nebo pravidelně chodíte pozdě.”
A za třetí, pocity méněcennosti a nedostatku úspěchu. Tyto pocity se přitom mohou promítnout do pracovního výkonu, stejně jako se nechuť k lidem projeví v sociální izolaci, již jsme popsali výše. „Přes dlouhé dny vám chronický stres brání tomu, abyste byli tak produktivní, jako jste byli kdysi, což často vede k neúplným projektům a neustále rostoucímu seznamu úkolů,“ stojí na webu.
Foto: Pixabay
