Nudíte se? Pusťte si zprávy a snažte se od sebe odlišit jednotlivý reportáže.
Na začátku všeho není slovo, ale příběh. Příběh paní nebo pána s křestními jmény, co s rukou na topení, na peněžence nebo na šanonu odhalujou do kamery nějakou tu svízel. Následuje stanovisko odborníka, který dává storce širší rozměr a ekonomicko-společenskej kontext podpořený učenou citací člena komise, co se problémku věnuje. Oč míň toho tito lidé pronesou a dělají na jednáních, o to víc se rozhovoří s mikrofonem před obličejem.
Svatou trojici uzavírá nějakej úředník ideálně z výboru nebo z ministerstva, který slíbí na nápravu uvolnit finanční prostředky (výše vymalování a vytapetování menší kočárkárny), teda jestli to telka nenechá bejt a zašťárá do toho před volbama. Děj může kořenit řada dalších postav, obvykle představitelů unie čehokoliv. Paní a pán nakonec doufají v lepší zítřky, je skoro slyšet, jak přehodnocujou, jak to vlastně mají mít.
Ve scénáři to pak vypadá nějak takhle: Mám problém. – Ano, máš, protože… – Nemáš. – Nemáš, za těch x let se to (naší zásluhou) děsivě zlepšilo. – Máš, ale ze všech států, co ho mají taky, jsme pátý nejlepší! – Nemáš, my o tom víme a z rozpočtu uvolníme žádná celá skoro nic na vytunění, heč! – Jako mám problém, ale když se toho říká a dělá tolik, tak ho vlastně nemám.
Dvě minuty jsem nežila zbytečně, dostalo se mi sterilně objektivního náhledu na svět. Znova a znova.
Jsem sice v obraze, ale je mi nějak hořko, asi že svět není přehlídka extrémů a že to důležitý se do požadovaný stopáže vejde málokdy. Chápu, že umírněnost a obyčejnost netáhnou, ale kdy přesně se mi v reálu ke každýmu zážitku dostaví protipól, abych byla echt vyvážená? Jasně, pokud s XXS pohybem zblajznu XXL pohár, je to jistý, nebo když mám důkazy, že jsem si měla vzít Pištu Hufnágla, ale jinak?
Proč by člověk s problémem, pardon, s příběhem, nemohl bejt místo pouhýho odrazovýho můstku i regulérní nositel informace, kterou pro lepší spaní diváctva není třeba střelhbitě vyvracet? Komu tady vlastně vadí problémy? Vždyť ty média živí! A kdyby jenom je!
Jsem ironická, protože na obrazovky se logicky dostanou věci, co se vyhodnotí coby palčivý a zajímavý. Zbytek se doposkládá z toho, na co je zrovna čas, pěkně rovnoměrně, aby nám menšiny, většiny, okraje i prostředky společnosti neřvaly, že jim nedáváme prostor. Jenže ten musíme pěkně zprůměrovat, aby z něj nic nečouhalo. Hlavně nedráždit, a když, tak po našem.
Takže věcem, které řeší hodně lidí furt dokola, se dá patřičnej spád a dramatika a bude se o nich čvaňhat zleva zprava. Je fuk, jestli se mluví o tom, že jsme v krizi a tenzi, nebo jestli jsme v krizi a tenzi z toho, že se o tom mluví. V milionkrát přebraným rybníčku zkoušíme vylovit sólokapra, něco, co vyrazí dech a nedá spát. Jenže rozruchu nesmí bejt moc, takže tomu dalšímu, co se něčím vymyká, a potěru tam plave pořád dost, naopak veškerou naléhavost seberem.
Koneckonců, kdyby to bylo důležitý, dávno by to mělo svoje Hujery a reportáže. Nebo ne?
Foto: Pixabay
