Těšení se: medicína pro život #nechbroukažít

Venku lítají teploty sem a tam, skoro to vypadá, že se do několika dní chtějí vměstnat téměř všechna roční období. Laškovnost počasí vyloženě závidím. Zatím totiž na rozvernosti nemám ani pomyšlení. Ale vyzraju na to. Permanentně se totiž těším! 

Často to v životě jde zadnicí napřed, hlavou dolů; zkrátka hýbe a točí si to s námi podle nálady, jen ne té naší. Někdy už to trvá tak dlouho, že docházejí síly i trpělivost. Navíc, když je jasné, že jaro v kalendáři, za oknem i v duši je ještě nějaký ten týden v nedohlednu.

Tak co s tím udělat, jak nepřízně i vrtochy zvládnout co nejlépe, dá-li se říct „co nejpříjemněji“? Já se prostě těším. Těším se, až se špatné přehoupne do lepšího, bolestivé do snesitelného a přívětivějšího. Je to tak – strach, zklamání a starosti se snažím vytěsnit těšením se.

Těším se, až budu mít po blížících se nepříjemných vyšetřeních i hovorech s lékaři, vyřízená jednání na úřadech, až protřídím a urovnám poklady vlastní Pandořiny skříňky. Těším se, až se venku zase vše zazelená a rozezpívá a do přírody se bude chodit s větší chutí. Těším se, že mi letos konečně vyjde pěkná rodinná dovolená a vůbec o tom nechci pochybovat! Těším se i na to, s kým se v letošním roce potkám, seznámím, stejně tak na to, že se zvládnu o něco víc zahojit ze ztrát a odchodů.

Neříkám, že se nebojím. Bojím. Bojím se, protože vím, co se může přihodit z vteřiny na vteřinu. Co vše se může nenávratně zničit, pokazit, jak ublížit to dokáže… Nejde si však udržet štěstí, když se útroby a myšlenky trvale a ve velkém svírají obavami a smutkem. 

Dávám výzvu do roku 2024: Pojďme všichni nedat velkým chmurám a marastu šanci. Jak? Prostě se stále těšme. Na maličkosti i větší dary života. Na zázraky, které se jistě dějí každému z nás, přestože si na ně musíme trpělivě počkat a prožít se k nim. Těšme se. Těšme se na každý nový den.

„A třeba je to jen to, že je ta ulička tak úzká a běloučká, jako by ji každé soboty čerstvě nabílili. A že se jí z každého okna, z každé mříže derou kytky, pelargonie a fuchsie…“

Karel Čapek

Foto: Pixabay.com

Picture of Eva Havlíčková

Eva Havlíčková

Crohnovu chorobu jí diagnostikovali ve dvanácti letech. S tímto onemocněním zažívá pořádnou dávku chaosu, trápení a bolesti, ale nevzdává to. Ani ona, ani Crohn. Než ji zdravotní problémy vyřadily na několik let z aktivní činnosti, pracovala dlouhé roky na pozici asistentky ve farmaceutické společnosti. Miluje přírodu, hudbu, laskavý i černý humor, četbu knih a jejich vůni. Váží si rodiny a přátelství. „Je to ve hvězdách, co nás v životě čeká za pouť. Nejdůležitější ale je, kolik úžasných dní prožijeme, a že vždy najdeme cestu! Všichni můžeme opakovaně začínat znovu a po pádu zase vstát, třeba i s nějakou tou boulí na těle i na duši. Na zázraky nevěřím, já na ně totiž spoléhám,“ říká Eva. V současné době působí jako korektorka a redaktorka v redakci magazínu Inspirante, který je jedním z hlavních projektů spolku Revenium.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!

Udržitelnost a etika skupiny ČEZ