Moje fantazie prochází sebereflexí. Všiml jsem si zajímavého jevu, že docela často dávám do uvozovek spojení „ve skutečnosti“, „realita“ a tak. Na co jsou ty „uvozovky“? Uvozovky neodkazují na nějaké fiktivní místo U vozovky, jen mám v důsledku své diagnózy takový sklon snímat ze skutečnosti její těžkopádnou vážnost. Osobně jsem totiž zakusil změněný stav vědomí, kdy se mi jaksi vnitřní realita s vnější skutečností dost dobře nepotkávala. Kdyby to byl býval tehdy nějaký hloupý vtip ze strany skutečnosti, býval bych asi nebyl skončil na pavilonu Psychiatrického centra Praha, alias PCP. Ale realita si mě neskutečně podala, a tak se stalo, že jsem si kdysi svým zatvrzelým odporem proti skutečnosti vysloužil i nechvalný pavilon č. 27. Obchůzky bohnickým parkem byly proti pavilonu přezdívanému „neklid“ už jen úlevnou procházkou bájnou Rajskou zahradou.
Co se mi to vlastně onehdá odehrálo v hlavě? Odborníci říkají, že se prý zasekly nebo vzbouřily nějaké neurotransmitery, přenašeče nervových vzruchů, a tak jsem musel projít nákladnou léčbou, aby se mi neurotransmitery opět umravnily. Je to zajímavé, ale pro mě hlavně z filozofického pohledu. Jak to spolu může souviset? Moje osobní zcela intimně uvěřitelné, niterné představy a makro-prožitky byly nějak zvláštně zakřiveny až pokřiveny podivným chováním mých vlastních mikro-neuropřenašečů. A co na to moje vlastní bílé či červené krvinky? No, ty s tím asi neměly co do činění, i když asi ne tak úplně, protože kupříkladu srdce mi v určitých okamžicích mých speciálních paranoidních představ bušilo jako o závod. Ale tomuhle já nerozumím, nemám totiž místo svých očí elektronové mikroskopy. Nebo snad ano?
Chytrá encyklopedie k tomu praví, že neurony a také svalové buňky jsou elektricky aktivní buňky. Píše se o jakémsi akčním potenciálu neuronů, který se za současného poznání udává mezi -50 až -90 mV (milivoltů; 0,001 voltů). To znamená, že ten neuronový akční potenciál má zápornou polaritu. Nemám sice tušení, proč a vůči čemu je ta polarita záporná, nicméně také je údajně změřeno, že jeden akční potenciál trvá 1 až 2 milisekundy, zatímco přenos informace na synapsi podléhá synaptickému zdržení do 0,5 milisekundy. Zdá se, že neurotransmitery působí svou aktivitou v řádu milisekund, zatímco já jakožto složitý celek jsem schopen kupříkladu vnímat jednotlivé obrazy zvnějšku jako plynulý nepřetržitý děj v řádu 24 až 60 obrazů za sekundu. Ale třeba u včel je to prý až 200 obrazů za sekundu, takže hmyzu pohyb většinově připadá pomalejší než lidem. Kdyby se tedy včela dívala na film promítaný na plátno dimenzované pro lidské oko, dost by se asi nudila. Náš film by pro včelu byl asi jako pomalé promítání jednotlivých snímků za sebou s delší pauzou. Inu, včela potřebuje létat, tak je zřejmě evolučně navyklá na rychlejší pohyb než člověk.
Jak je však možné, že ty miniaturní neurony mi mohou způsobit něco jako můj vlastní prožitek kupříkladu zelené barvy? Jak mohu vnímat krásu rozkvetlé pestrobarevné louky? Kdo to vlastně celé vnímá, pokud je to celé pouze nějak orchestrovaná souhra všech miniaturních neuronů? Znamená to, že když si usmyslí nějaký rozdivočelý neuron, že se mu něco nezdá, opět mi způsobí pobytový exkurz do pavilonu č. 27, když svou zdivočelostí nakazí třeba miliardy dalších neuronů? To tedy už ne, neb já mám ty své neurony pod nekompromisní vnitřní kontrolou externě dodávaných neuroleptických léků! Ale co když se mi veškerá ta vnější realita vlastně stále jenom zdá? Pak odpovídám: no vždyť ano, a co je na tom znepokojivého? Moji realitu taková včela zřejmě vnímá úplně jinak. Problém je, když se náš pouhý vnitřní sen, naše vnitřní „mentální mapa“ přestane potkávat s vnější nezávislou realitou. Pak se z člověka může stát dokonce i ta zdivočelá včela, která je nebezpečná sobě nebo svému okolí. A tak jsem si ze svých psychotických atak odnesl důležité ponaučení: ať už se člověku zdá cokoliv, nikdy nemá být nebezpečný sobě nebo svému okolí, neboť pro okolí nebezpečný hmyz může klidně skončit nemilosrdně zaplácnutý nějakou skutečnou vyšší mocí.
Foto: Pixabay
