Nadšení z návratu ze špitálu dlouho nevydrželo… Další rutinní pooperační kontrola a ejhle, rovnou si mě tam nechali. Ach jo. V krátké době dvě hospitalizace za sebou. Doufám, že další zážitkové nemocniční aktivity jen tak nepřijdou. 

S kolegou na pokoji jsme sice měli společná témata, knížky se hodily, pravidelná návštěva kamarádů a mé ženy potěšila, i jídlo mi vesměs chutnalo…, ale doma je doma. 

Teď pokračuji v rekonvalescenci v domácím prostředí. Po několika týdnech se dokážu sám oblíknout. Hurá! Ve sprše pořád potřebuji pomoct s umýváním, ale i to brzy zmáknu sám. 

Hybnost se mi tak pozvolna vrací do stavu před zákrokem a já se můžu těšit na vycházku za barvami podzimu. Taková procházka lesem je sázka na jistotu. A pokud je v dobré společnosti, pak není co řešit. Povídání, brouzdání v listí… A co je na ní nejlepší? Sledování podzimních změn přírody. Postupně utichá a chystá se na zimní „spánek“. 

To v nemocnici… Každý den je podobný, nalajnovaný a na psychiku extrémně náročný. Však to mnozí znáte. Obzvlášť když jsou velké pooperační komplikace. Svoje hematomy bych mohl prodávat na váhu a mé krvácení je taky blbá zážitková aktivita. To prostě nechceš. 

Pohled z okna nemocnice taky nic moc, příroda v nedohlednu, ale obavy z výsledku operace… Ty byly hmatatelně přítomné. Naštěstí se mezi sestřičkami našli andělé, kteří dokázali uklidnit už svou přítomností na oddělení. Jedna ze sester mě jemně pohladila po ruce, což byl nejlepší lék na moji nervozitu po vizitě. 

Je všeobecně známo, že sestry jsou v nemocnicích alfa a omega. Je to těžká práce, která je u nás podfinancovaná a často nedoceněná. Pacient bývá se sestrami v intenzivním kontaktu po celý den, takže i pro mou psychiku byly extrémně důležité. Lékaře jsem viděl před operací, na vizitách a nejrůznějších vyšetřeních. Ale sestry a sanitářky průběžně. Kolikrát jen empatický úsměv pomohl a povzbudil. Díky! 

Ale aktuálně to nejdůležitější: jsem konečně doma! Sice pár měsíců potrvá, než se vrátím ke svému milovanému cvičení, ale to už vydržím. Než to půjde, pročítám knížky a časopisy o svých oblíbených sportovních aktivitách a vzdělávám se aspoň teoreticky. Jindy na to není prostor, ale teď je času dost. Jedna velká výhoda pooperační sportovní pauzy: dostávám se k věcem, které se dlouho odkládaly.

A co dál? Na konci všech pooperačních útrap je velká NADĚJE, že se postupně vrátím se do některých sportovních aktivit. 

Návrat do práce taky nakopnul. Dávám dohromady všechny rozepsané náměty. Návrat ve velkém stylu? Věřím tomu!

Krásné podzimní dny bez nemocnic.

Ať NÁS provází síla!

Foto: Pixabay

Luka Kyčerka

Luka Kyčerka

Před několika lety Lukovi diagnostikovali roztroušenou sklerózu. Díky podpoře rodiny a aktivnímu sportu snadněji překonává nástrahy nemoci. Roztroušená skleróza zasahuje řadu oblastí jeho života, i přesto k ní přistupuje s humorem jemu vlastním. Spolupracoval s několika neziskovými organizacemi, nevyhnul se ani korporátní sféře, učil, a v současnosti je jedním z kmenových redaktorů Revénia. Lukovo heslo: Nikdy to nevzdávej!

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!