Táhněme nikoli do háje, ale správným směrem za jeden provaz. Za ten, na kterém se neoběsíme.
Jsem smutná i nazlobená. V průběhu koronavirové pandemie ztrácím další iluze o stavu a vývoji části lidstva. Nechápu bezohledný a nepokorný přístup k základním životním hodnotám.
Politiku, politiky a mediální humbuk ráda nemám; neočekávám konstruktivnost, upřímnost a objektivitu. Spíš intriky a krátkozrakost. Ano, mnohé je špatně. Nedomyšlené, postavené na hlavu. Na druhou stranu – opravdu se máme tak zle? Nemyslím si. Hojně zaznívá, jak by ten či onen udělal vše lépe, efektivněji, správněji. Krásně se to bájí, když za východisko z krize povídálci nejsou zodpovědní! Kdo si zkusí řídit státní kolos, celý národ? Vyladit obří soukolí mnoha potřeb? Vyhovět mase obyvatel, postarat se o ně, zajistit je. Kvalitně, hojně a včas. Brečet, nadávat a natahovat ruku je tak snadné! Obvinit kdekoho ze spiknutí, ústrků, nedostatku…
Jistě, pandemie nebere konce, jsme ve stresu, nepohodlí a obavách. Podléháme vyčerpání a trudomyslnosti. Je zde nespočet omezení a podmínek, které jsme dosud neznali, nemuseli jim čelit, podřídit se jim. Točíme se v kruhu jedné velké neznámé. Je nutné nepolevovat v úsilí, vzít rozum a solidárnost do hrsti. Ani zoufalé prosby a výzvy nezabírají?!
Má snad v sobě takové množství lidí tolik prázdnoty a děsu zůstat sami se sebou, vlastní existencí a myšlenkami, že za každou – i tu nejvyšší – cenu potřebují rozptýlení a obezličky zvenčí? Je tak obrovský problém několik měsíců zvládnout disciplínu, vydržet bez hospody, párty, nákupní horečky, demonstračních výkřiků a napadání? Oželet pro jednou pobyt u moře, horské radovánky… Přes nezvratné důkazy zarytě tvrdit, že pandemie je nástroj moci, lidé neumírají, nejsou nemocní, nakažení a nakažliví? Ubohé honění si ega, kdy se natruc předvádí, že ochranné prostředky se prostě nosit nebudou, nouzová opatření se z principu budou fištrónsky obcházet – a když se něco až na dřeň zvrtne, vždy se najde viník, na kterého se bahno nahází. Ano, všichni chceme žít jako dřív, ale Ježíšek už tady byl a zlaté rybky jsou ještě pod ledem.
Těmto řádkům pravděpodobně přitakají ti, jimž není lhostejné úspěšné zastavení řádícího viru a bezpečný návrat k prosperitě a kratochvílím. Naopak věrní písničce o policejním státu a neschopnosti všech kolem se budou pravděpodobně opět durdit a plivat – zášť i viry. Přitopíme pod kotlem! Ovšem bagatelizování a shazování současné situace není frajeřina, nýbrž hloupost a zatloukání hřebíčků do rakve budoucnosti nás všech. Volnost? Neomezování? Krásné benefity, zůstane-li člověk živ a jakžtakž soběstačný. Kdo kličkuje bez následků, tomu se rychlé soudy činí lehce…
Prosím, nepodceňujme sebereflexi! Neškoďme a neubližujme. Ničemu a nikomu nepomůže, budeme-li se chovat jako utržení ze řetězu. Ze srdce děkuji těm, kdož nejsou neteční, alibističtí a sobečtí, záleží jim na kvalitě zítřků a životů nejen vlastních. Věřím, že takových není málo a že se ještě připojí další… Dávejme pozor na sebe i na ostatní. Nechť se nás drží zdraví, houževnatost a naděje!
– Boj stvořila příroda, nenávist vynašel člověk. –
Karel Čapek
– Moře je veliké a oceán času nemá hranic; plivej do moře, člověče, a ono se nevzedme, spílej svému osudu, a nepohneš jím. –
Karel Čapek, kniha Válka s mloky
Foto: Pixabay
