Letošní svátky jara naše rodina měla opravdu vypečené. Rozhodně ne proto, že by se nám stoly prohýbaly pod kilogramy tradičních sladkostí. Místo velikonočního zajíčka k nám dohopsal covid.

Na volno a rodinná setkání jsme se u nás těšili jako děti. Chtěli jsme rozehnat mráčky starostí a užít si aspoň pár dní jasné oblohy. Radovat se ze společnosti blízkých, oslavit narozeniny a zlatou svatbu rodičů. Už byl objednán dort a sháněla se květena, balilo prádlo a osobní věci na pár dní… 

Předvelikonoční čtvrteční sestřin telefonát: „Sedíš? Ležíš?“ Nějak mě to hned automaticky napadlo… „Máš covid,“ pípla jsem. „Jo!“ A bylo vymalováno, když mi tato strohá a výmluvná odpověď přilétla do sluchátka. Ty pocity nechcete zažít. Panika. Chvíli vůbec nedýcháte. Pak až moc rychle. Hlavou vám prolétnou roky televizních reportáží plných lidí na přístrojích v nemocnicích, zpráv o mrtvých… Dlouhé období odříkání, přepečlivé ochrany a dodržování všeho možného i nemožného nevyjímaje!

Krutost dnů čekání, co přijde. Lehký průběh, nebo totální průšvih? Úleva z toho, že jsme nikam neodjeli bez preventivního testování. Nemohli tak nakazit tři různé rodiny a možná další lidi v okolí. Ironií je, že i já jsem se dva dny po sobě se sestrou intenzivně viděla. Auto už bylo přichystáno k nakládce před odjezdem, prvně od začátku pandemie jsem seděla na sedadle spolujezdce, bez respirátoru. V klidu plynulo zařizování potřebného. S lehkou hlavou, že už se nic stát nemůže; covid byl to poslední, nač by někdo z nás myslel. 

Trápí mě jarní zhoršení Crohna, k tomu nějaká běžná virózka. To už dnes vím. Ale čekání do testu, následně na výsledek… Psycho. Ze zdravotních důvodů nesmím být očkovaná, takže fantazie jela naplno. Ségra je astmatička. Pro další obtíže navrch také ona patří do rizikové skupiny. Naštěstí u ní to udržely tři dávky očkování a pořádná porce štěstí. Pomalu se zotavuje. Můj PCR test je negativní. Švagr to od ségry nechytil. Takže nakonec vlastně ne až tak nepovedený velikonoční příběh. Oslava zmrtvýchvstání…

Ještě dnes našlapujeme velmi opatrně, hurá nekřičíme. S pokorou děkujeme a věříme v lepší zítřky. Stále ještě vstřebáváme tu letošní výživnou mrskandu.

─ Proti trampotám života dal Bůh člověku tři věci ─ naději, spánek a smích. – 

Immanuel Kant

─ Znám pouze dvě skutečná životní neštěstí – výčitky svědomí a nemoc. – 

Lev Nikolajevič Tolstoj

Foto: Pixabay

Eva Havlíčková

Eva Havlíčková

Crohnovu chorobu jí diagnostikovali ve dvanácti letech. S tímto onemocněním zažívá pořádnou dávku chaosu, trápení a bolesti, ale nevzdává to. Ani ona, ani Crohn. Než ji zdravotní problémy vyřadily na několik let z aktivní činnosti, pracovala dlouhé roky na pozici asistentky ve farmaceutické společnosti. Miluje přírodu, hudbu, laskavý i černý humor, četbu knih a jejich vůni. Váží si rodiny a přátelství. „Je to ve hvězdách, co nás v životě čeká za pouť. Nejdůležitější ale je, kolik úžasných dní prožijeme, a že vždy najdeme cestu! Všichni můžeme opakovaně začínat znovu a po pádu zase vstát, třeba i s nějakou tou boulí na těle i na duši. Na zázraky nevěřím, já na ně totiž spoléhám,“ říká Eva. V současné době působí jako korektorka a redaktorka v redakci magazínu Inspirante, který je jedním z hlavních projektů spolku Revenium.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!