Zdeněk Matějček byl světově uznávaný dětský psycholog. Věnoval se zejména vývoji dětí v ústavech, tedy v prostředí psychického strádání, deprivace (tento pojem zavedl spolu se svým kolegou Josefem Langmeierem). Proslavil se výzkumem dyslexie a podporoval náhradní rodinnou péči. Zasadil se například o vznik prvních SOS vesniček. Je považován za reformátora péče o děti, který vyzdvihoval nezastupitelnou úlohu rodiny.
Narodil se v Chlumci nad Cidlinou 16. srpna 1922 do evangelické rodiny. Jeho otec byl ředitelem státního hřebčína, Matějček vyrůstal s mladším bratrem, s nímž si vybudoval lásku k přírodě a myslivosti. Ovšem od narození trpěl zdravotními problémy – luxací levého kyčelního kloubu, která si vyžádala několik operací a znamenala pro psychologa celoživotní tělesný handicap. Jako dítě byl velmi citlivý a to se odrazilo i v jeho práci. Později se zabýval pojmy „domov“, zdůrazňoval sourozenecké vztahy a rodičovství stejně jako mužskou a ženskou identitu ve vývoji.
Matějček navštěvoval kladrubskou jednotřídku, od páté třídy chodil do školy v Přelouči. Poté přešel na reálné gymnázium v Pardubicích. Zde maturoval s vynikajícími výsledky, vynikal v latině, angličtině a španělštině. Ve studiu pokračoval ještě formou abiturientského kurzu na obchodní akademii. Ve 40. letech vystřídal několik zaměstnání: nejprve jako korespondent u Bati ve Zlíně, po válce jako zemědělský dělník v kladrubském hřebčíně. Poté Matějček studoval FF UK v Praze – obor čeština a filozofie (jejíž součástí byla tehdy psychologie). Po absolvování univerzity byl zaměstnán v Sociodiagnostickém ústavu, kde se zabýval diagnostikou a poradenstvím. Vyšetřoval různé skupiny dětí – ať už děti z dětských domovů, děti z náhradních rodin i děti, které trpěly tzv. subdeprivací, tedy problematickými podmínkami v rámci vlastních rodin.
Na počátku 60. let vydal s kolegou Josefem Langmeirem knihu Psychická deprivace v dětství, s režisérem Kurtem Goldbergem natočil film Děti bez lásky, který byl prezentován v zahraničí a měl zásadní vliv jak na veřejné mínění, tak na legislativu (vydání nového zákona o rodině, který začal platit v roce 1965). Film srovnával pomocí autentických snímků vývoj dětí v ústavním prostředí a v rodinách, což bylo Matějčkovo celoživotní téma.
Zabýval se rovněž dyslexií a na konci 60. let mu byla umožněna přednášková cesta po USA (byl členem poradního sboru Ortonovy dyslektické společnosti). Prezentoval zde své postupy při léčení dyslexie, výsledky výzkumu dětí s encefalopatií (lehkou mozkovou dysfunkcí) a svůj výzkum hyperlexie (předčasné zvládnutí čtenářských dovedností). Od roku 1969 pracoval v Institutu pro další vzdělávání lékařů a farmaceutů. I v důchodu dál pracoval, věnoval se problematickým dětem v dětském centru Paprsek v Praze-Hloubětíně. Sem docházely děti s vážným mentálním postižením a Matějček prováděl poradenství. Pracoval do konce života také v Psychiatrickém centru Praha a v roce 1997 založil Nadaci prof. Zdeňka Matějčka, která podporuje studenty při tvorbě diplomových prací se zaměřením na vývojovou psychologii. Tato nadace každoročně uděluje ocenění nejlepším studentským pracím.
Na poli psychologie se Matějček pohyboval půl století, za 35 let praxe provedl zhruba 35 000 vyšetření. Byl členem mnoha profesních organizací, například České lékařské komory, Českomoravské psychologické společnosti, České společnosti DYSLEXIE, České lékařské společnosti J. E. Purkyně a dalších. Za svou práci dostal mnoho cen: například medaili J. E. Purkyně České lékařské společnosti, medaili „Za zásluhy“ od prezidenta republiky, čestný doktorát kanadské University of Saskatchewan, výroční cenu Nadace Pangea (za mimořádné zásluhy o nápravu věcí lidských) a další. Je rovněž autorem řady knih na poli dětské psychologie a údajně řekl: „Čím by se živili spisovatelé, kdyby psychologové už všechno věděli…“
Foto: Pixabay, Wikisofia.cz
