V prostorách brněnské KBC, jež je matkou banky ČSOB, jsem si povídal s Hanou Potměšilovou, která je nejen mou šéfovou v Reveniu, ale také jednou z největších odbornic na zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Kromě Revenia se angažuje v celé řadě dalších prospěšných projektů a za svou práci byla několikrát oceněna.
Probrali jsme pestrou škálu osobních témat. Od rodiny, specifického pohledu na svět, až po životní radosti a strasti. Během povídání jsme se dotkli také profesních aktivit a různých forem nabírání sil po náročném pracovním dni. Samozřejmě nechyběly ani informace o roztroušené skleróze, které se Hana Potměšilová dlouhodobě věnuje.
Věnujete se mnoha záslužným projektům. Jak to všechno stíháte?
Mám velké štěstí na lidi kolem sebe. Ten nejvyšší peak Gaussovy křivky kvalitních kolegů, kolegyň, kamarádů a kamarádek, na které se můžu spolehnout, je o dost širší, než se vykazuje běžně v populaci nebo matematických statistikách.
Jak vypadá váš typický pracovní den? Pokud takový máte.
Tím, že jsem v životě nebyla zaměstnaná, tak typický pracovní den nemám. Mám ale obrovské štěstí v tom, že mi do života chodí nápady, podněty a lidi, se kterými pracovat chci. Nejsem tak stavěna do role zaměstnankyně, kdy s někým pracovat musím. Zároveň se mi práce prolíná i s mým soukromím. Neodděluju to, ale v tom zdravém slova smyslu.
A jakým způsobem trávíte víkendy?
O víkendu se věnuju vaření a strašně mě to baví. Touto činností trávím velkou část víkendu, protože manželovi přišly do života problematické diagnózy, které vyžadují specifickou úpravu jídla. Totéž mám spojeno se zdravotními problémy mé babičky, které je už devadesát jedna let a mám ji v péči. Vedle věcí spojených s její Alzheimerovou nemocí je tak potřeba zajistit dietně upravený jídelníček pro seniory. Do toho mám velmi vybíravou téměř jedenáctiletou dceru, která nejí jídla manžela ani babičky. A můj syn se pro změnu snaží ve svých jednadvaceti letech jíst zdravě. Tím pádem celou sobotu strávím vařením, běháním po zahradě a úklidem, což je pro mě dokonalá očista. Nevnímám ji negativně ani pozitivně, je to prostě úžasná součást soukolí jménem život.
Zmínila jste vašeho manžela, který se věnuje dětské neurologii. Ovlivnil vás ve vaší práci v oblasti roztroušené sklerózy?
Mně vlastně problematika roztroušené sklerózy přivedla do života manžela. Na dětské neurologii je primárně zaměřen na epileptologii, ale vzhledem k poměrně závažné autoimunitní diagnóze svůj obor takzvaně pověsil na hřebíček, ač má dvakrát do týdne ambulance novorozených dětí a dětí s vrozenou epilepsií.
Právě můj manžel byl tím, kdo mi vysvětloval některá úskalí medicíny a naučil mě vyznat se v popisech magnetických rezonancí. Díky tomu dokážu rozklíčovat zkratky, které lékaři používají, a přeložit je do jazyka smrtelníků. V době, kdy jsme se poznali, patřil mezi špičku dětské neurologie v rámci Evropy, což mi otevřelo dveře u některých lékařů, kteří se věnují dospělé neurologii. Když jsem se pak laicky ptala některých lékařů, tak mi odpověděli. Věděli, že mám vedle sebe odborníka, který mi doma všechno dovysvětlí, a já už nebudu víckrát otravovat.
To muselo ulehčit prvotní komunikaci s řadou skvělých neurologů. Jak dlouho se znáte se současnou špičkou v oblasti roztroušené sklerózy paní doktorkou Evou Kubala Havrdovou?
Poznaly jsme se v roce 2000. Tehdy byla mladá asistentka a máma dvou malých dětí, která se vrhla na obor, jemuž se věhlasní neurologové nechtěli věnovat. Během roku jsem se pak seznámila i s paní doktorkou Martou Vachovou, která vede RS centrum v Teplicích.
Další špička v oblasti roztroušené sklerózy.
Eva je královnou a Marta je princeznou, kterou Eva Kubala Havrdová uvedla do oboru. S Martou jsme se seznámily jako dvě těhulky. Místo obíhání obchodů s těhotenským oblečením jsme procházely neurologické nálezy a studovaly různé podklady k léčbě roztroušené sklerózy. Obě mě do oboru dostaly a vysvětlily mi, že neurologie je nádherná věda, k níž se musí přistupovat s určitou pokorou. Nejen na základě lékařských zpráv, ale i na základě psychosomatiky a dalších věcí spojených s naším životem.
Co pro vás osobně znamená roztroušená skleróza?
Musím říct, že mi tahle nemoc přinesla nemalé množství kamarádů. Bohužel, některým život také vzala. Přišla ke mně v době, kdy bylo diagnostikováno mnoho mých vrstevníků. RS je pro mě diagnózou, u které se může za padesát let ukázat, že je jen matkou nebo nadstavbou jiných neurologických diagnóz. Svou prací chci přispívat k tomu, aby se lidé o své roztroušené skleróze nebáli mluvit a nevnímali ji jako fatální konec aktivního života.
Obecně v neurovědách vidím něco, co se obrovsky mění. Vnímám to i u babičky, o kterou se starám každý den. Jak říká pan doktor Robert Rusina: „S hardwarem už nic neuděláme, ale se softwarem ještě můžeme dobře ladit.“ Je to patrné například v situaci, kdy si moje babička nevezme léky ráno, ale až odpoledne. Software v tu chvíli prostě nefunguje. Ale po dvou hodinách, co si je vezme, znovu reaguje, jak potřebuju. Tohle před pěti lety nebylo u Alzheimerovy nemoci myslitelné. Když vidím ty posuny, tak je to něco, co mi dává smysl.
Váš syn Jakub studuje medicínu, plánuje jít ve šlépějích svých rodičů?
Chce se věnovat neurologii, ale půjde ve šlépějích tatínka. Trošku mě zamrzelo, že se nechce zabývat roztroušenou sklerózou, i když ji se mnou poznával už v prenatálním stavu. Ale je mu teprve jedenadvacet, tak k ní třeba ještě dojde.
Dnes se nacházíme v prostorách banky KBC, kde jste školila. Není to pro vás za těch více než dvacet let přednáškové činnosti běžná rutina?
Rutina to určitě není. V KBC jsem byla potřetí a nikdy nepovídám totéž. Ale je pravda, že se mě můj syn se svou přítelkyní, která má poruchu autistického spektra a studuje vysokou školu, často ptají, co tam pořád vykládám. Tak jim říkám, že pro ně je jinakost naprosto normální, ale v reálu to stále normálnost bohužel není. Ve firmách jsou týmy různě barevné, ať už věkově, myšlením nebo náboženstvím. Každé setkání mi tak přinese nové podněty z jiné sociální bubliny.
Jak se na školení připravujete?
Nejedu přednášky jako Baťa cvičky, takže nečerpám devadesát procent z předem připraveného manuálu. Když mám někde přednášet, jedu tam dvakrát nebo třikrát. Nasávám atmosféru a poznávám lidi. I kdybych byla jen půl hodiny v kantýně, dala si s lidmi polívku a pozorovala je. Zjišťuju, jakým jazykem spolu mluví a jakým vtipům se smějí. Nebo naopak co je pro ně příliš černý humor nebo už za hranou. Jsem docela „držkatá“ a musím si dávat pozor, abych někoho neurazila. Snažím se vždycky předat, co vnímám, že potřebují slyšet. A otevřít je jinému myšlení. Musím přiznat, že dnešek v KBC byl pro mě vyčerpávající, jako bych dva dny štípala dříví. Při přednášení totiž pozoruju, kdy někdo hodí oči v sloup, začne procházet věci v mobilu… Sleduju každou drobnost, která se mezi lidmi děje, což je nesmírně únavné.
Jak nabíráte síly po tak náročném školení?
Řízením auta. Už se těším, až si sednu do auta a pojedu tři hodiny domů. Mám tam hrobový klid, ticho a vidím jen tmu na D1. To je přesně to, co mi pomáhá vnitřně se znovu srovnat. Na školeních se snažím vyvolat emoce a změnu myšlení ostatních. Jejich podněty se do mě pak vpisují a já je potřebuju vstřebat. Během řízení si dokážu odpočinout a dostat se do vlastního já.
A co vás obvykle čeká doma po třech hodinách řízení?
S největší pravděpodobností si sednu na zem a kočka mi skočí na klín. Schoulí se a deset minut mi nedovolí nic dělat. Přivedla mě loni svým kousnutím k celkové sepsi, ale zároveň mě spolehlivě nutí odpočívat. Po deseti minutách spokojeně odkráčí. Když si na zem nesednu, strašlivě řve. Musím přiznat, že miluju sezení na zemi, gauč je jen pro mou rodinu. Další program záleží na tom, jestli rodina spí, nebo ne. Pokud nespí, tak si povídáme. Když všichni spí, tak si otevřu knížku. O půlnoci ji odkládám a zhasínám. Knížka je pro mě prohloubením historických pravd, na které se nesmí zapomínat.
Jakou knížku máte na nočním stolku?
Teď tam mám Sudetenland od Leoše Kyši. Kniha je postavena na příběhu lidí z Bruntálska po roce 1989. Je tam promítnuto téma rasismu a odsunu sudetských Němců. Kniha není postavena na čistě faktickém historickém základu, ale spoustu věcí mi poodhaluje. Často jezdím do Neratova v Orlických horách, kde toto téma rezonuje.
Označila byste čtení za svůj koníček?
Já bych obecně neřekla, že mám v životě přímo koníčky. Dělám jen věci, co mě baví a na které mám zrovna čas. Aktuálně jsem naplněna tím, že dávám rodině, co potřebují. Abychom mohli společně fungovat a užívat si života. Nedokázala bych si sobecky říct „a teď se naučím na vysněné ukulele“. Ale třeba si jednou najdu učitele, který se mi bude půl roku věnovat. Sice mu bude drnčet hlava, jak budu špatně hrát, ale po půl roce si společně střihneme Rozvíjej se poupátko.
Nedávno se přehoupl rok do dalšího. Patříte mezi ty, kteří si dávají novoroční předsevzetí, nebo pro vás má Nový rok jinou symboliku?
Předsevzetí si nedávám, ale jak jsem si loni zdravotně hrábla na dno, tak třicátého prvního prosince letěl do krbu kalendář. Nehodila jsem ho tam, že bych očekávala nějakou změnu. Jenom jsem si řekla, že je dobré špatné věci spálit. Nemyslím si ale, že bude všechno najednou růžovější. Problémy, radosti i starosti zůstávají, ale prvního ledna vždycky cítím, že se blíží jaro. Další týden si objednávám semena na jarní výsev, a když přijdou, jsem zase jaru blíž. Tohle období vnímám jako těšení se na něco nového, i když to může být nakonec průšvih. I covid na nás přišel v půlce března, ale zase jsem díky němu mohla udělat zásadní změny na zahradě. Miluju hrabat se v hlíně a to, co jsem vysázela před dvěma lety, bude teď vyšší a udělá větší stín.
Plánujete v novém roce nějaké nové projekty? Ať už v osobním, nebo pracovním životě.
Naopak. Letos chci věci stabilizovat, prohlubovat, uchopit a postupně rozvíjet. Ať už v rámci Revenia, nebo zdravotních problémů mé rodiny. Letos se věnujeme věcem, které tady měly být už před třemi lety, ale stopnul je covid. Vidím to na našich projektech i na dotačních titulech kolem pražírny kávy Kokořín. Letos plánuju jen jednu novinku, že si zasadím novou kytku na zahradě.
Jedním z projektů, který úspěšně naplno běží, je výběrová káva NATURPARK 12. Jak jste na tom vy osobně? Preferujete kvalitní kávu, čaj, nebo víno?
V šestnácti letech mě můj nevlastní děda naučil pít víno. Ale nezačal přímo vínem. Nakoupil čtyři druhy stolní vody a řekl mi, že pokud mezi nimi poznám rozdíl, má cenu mě to naučit. Rozdíl jsem poznala a v ten moment jsem věděla, že mám mlsný jazýček. Bylo mi jasné, že pokud si budu dávat cokoli k jídlu nebo pití, půjdu za kvalitou. Základem dne je tak pro mě kvalitní sypaný černý čaj, který si každé ráno doslova vychutnám. Bez něj prostě nefunguju. Po dvanácté hodině si dám výběrovou kávu. Pokud ji nemám k dispozici, tak si raději napustím kohoutkovou vodu. A víno nemám s kým pít. Manžel vzhledem k medikaci alkohol vůbec nepije a syn je víceméně abstinent. Kvalitní víno si tak s chutí dám jen v prostředí lidí, kteří mu opravdu rozumějí. Prostě základem je pro mě kvalita, ne kvantita. Nejen u jídla a pití, ale taky u lidí, které kolem sebe mám.
Váš přístup k životu je mi blízký. Formovalo ho nějak vaše motto: „Je lepší býti pesimistou, který je mile překvapen, než býti optimistou, který je nepříjemně zklamán.“? A kde jste k němu přišla? Nikde jinde jsem na něj nenarazil.
Tohle motto jsem měla napsané od šestnácti na sešitu dějepisu. Napsal mi ho tam kamarád Radek, kterého jsem znala ze závodního tancování. Nevím, kde na něj přišel, a ani se jím v tu dobu neřídil. Ale mně se vepsalo do hlavy a začalo mě provázet životem. A je tomu skutečně tak. Každé ráno jsem tak ráda, že vstanu a bolí mě moje esíčko. Říkám si, že když to bolí, žiju a to je super. Ale zároveň si nemaluju růžové zámky. Těším se na věci až ve chvíli, kdy nastanou. Za život jsem totiž zažila tolik věcí, které vypadaly, že budou skvělé, a potom se všechno změnilo. Radši tak očekávám, že se něco špatného stane, a pak jsem mile překvapená, když to nepřijde. Moje motto mi tak přináší mnohem více radosti a důvodů ke klidu a úsměvu, než kdybych byla životní optimistkou. Radek asi doteď neví, jak mi tou jednou větou změnil život.
Závěrečná otázka naplaveného Brňáka. Rozhovor děláme v Brně, kde jste studovala. Jaký máte vztah k tomuhle městu?
Brno vnímám jako studentské město, které je tím podobné i mému rodnému Hradci Králové. Moc ráda vyhledávám příležitosti sem přijet a zůstat přes noc. Hlavně v době majálesu a vánočních trhů. Je to město života, energie a mládí. Generuje šikovné a vzdělané lidi, kterým není jedno, co se kolem nich děje. Brno je pro mě místem, kde se rodí nová radost.
Foto: archiv Hany Potměšilové
