Dospělý život, dospělost. Téma, o kterém píšu často, protože se mě osobně a aktuálně týká. O to více s odchodem mé mamky, od něhož uplynuly už neuvěřitelné dva měsíce, ačkoliv mám pocit, že jsem prožila minimálně jeden celý rok. Najednou jsem vržena do víru praktických záležitostí ještě více, než tomu bylo dosud. Někde jsem četla, že rozmezí věku mezi dvacítkou a třicítkou je jedno z nejnáročnějších období – na člověka je vyvíjen tlak, pod kterým „musí“ dostudovat, rozjet kariéru, najít si životního partnera a založit rodinu. Zkrátka dospět, překlopit se z prahu puberty a mladší dospělosti do plnohodnotného dospělého života. Není divu, že drtivá většina duševních onemocnění se projeví zhruba v těchto letech: je to velmi zlomové a náročné období. Křehký svět mileniála je konfrontován se zrychlenou kapitalistickou dobou, mladý dospělý se intenzivně vztahuje ke světu a hledá v něm své místo, svou identitu, která se vyvíjí celý život (není pravda, že obor vývojové psychologie pokrývá jen dětství: naopak, pozornost je věnována i střednímu věku a stáří).
Kladu si často otázku, zda vedu dobrý život. Zda se dostatečně poučuji ze svých chyb (kterých není málo, ale kdo to má jinak, že), zda jsem dostatečně pracovitá, dostatečně pečuji o své blízké. Tyto otázky nejsou výsledkem mého perfekcionismu, takto se ptát je má povinnost. Nejsem na světě sama a nežiju v izolaci. Ano, nesu zodpovědnost především za sebe, ale svým chováním mám vliv i na druhé. Proto je důležité být ohleduplný. A nejen proto si kladu otázku, zda jsem šťastná. Psychologie říká, že štěstí je proměnlivá věc, dovednost, která se dá naučit. Domnívám se tedy, že bych se měla víc učit. A tím nemyslím koukat do skript. Myslím tím víc žít. Trávit více času offline, a ne na Facebooku. Seznamovat se, dělat si nové přátele, být pozitivní. Protože člověk je taková houba: vsakuje do sebe své okolí a naopak zase vyzařuje navenek to, jak se cítí. Ačkoliv nemám ráda poučku „kdo jiný nás má mít rád než my sami“, závěrem konstatuji a téma uzavřu obligátním „začni u sebe“. Protože my sami jsme ti jediní, na které se můžeme doopravdy spolehnout.
