Vždy jsem si myslela, že jde o klišé, frajeřinku a poslední zoufalství žen z pocitu ujíždějícího vlaku, když jsem viděla obálky knih nebo články s tituly a tématy, které přesvědčovaly a nabádaly, že život se rozjíždí až po čtyřicítce. Že po padesátce skutečně stojí za to žít a kdo ví, jaké další zázraky nás čekají po šedesátce a dál! Jenže ono na tom opravdu něco je!
Přibývající roky mě trochu děsí, protože si pořád připadám jako holka. Což je téměř v čyřiačtyřiceti poněkud bizarní. Takže když se mě někdo zeptá na věk, chvíli mžikám, musím si srovnat myšlenky a čas… Jsem stále dost ztřeštěná na to, abych si připouštěla maximálně dvaatřicet, ovšem už i to přeháním. Ačkoli pohled do zrcadla a únava mě čím dál častěji vracejí realisticky pevnýma nohama na zem. Jenže je toho ještě tolik k objevování!
Nejvíc mě těší, že se mi podařilo najít sebe. Ne dokonale, to je řehole na celý život, troufám si říct, že nedokončitelná, ale stačí, že už se orientuji. Pocity se mnou tvrdě neházejí ode zdi ke zdi, nejsem ze sebe tolik vyděšená. Nevyčítám duši a tělu jejich nedokonalosti, protože i s nimi jsou dokonalé, jak jen mohou být. Netýrám je jako dřív zbytečně přemrštěnými nároky a nesplnitelnými požadavky, vnímám, kde mají hranice. Kde je jim dobře, kde už ne. Jsem to já, tedy kde a jak je dobře mně. Kdy není. Proč plýtvat časem, když tak chvátá! Pak si nevšimneme toho podstatného a křehkého, co už se možná nezopakuje! Pochopení tohoto principu nepřišlo znenadání, ale se zmíněným věkem a nepolevující prací na sobě. Pozorováním. Vnímáním. Přehodnocováním.
Konečně jsem tu sama za sebe. Netoužím se ukazovat v lepším světle, podbízet se. Za něco a někoho se schovávat. Aby mě ten či onen/ta či ona měli rádi, líbila jsem se jim. Ber, nebo nech být. Je nezbytné akceptovat takové i ostatní. Prostě a jednoduše Nech brouka žít! Jak v něčem začneme příliš vrtat, být škrobení a strojení, jde vše do kopru, lidově řečeno. Podobné je to i se zdravím a nemocemi. Chce to rozvahu, upřímnost a odvahu. Dělat pěkně v klidu krok za krokem. Nepřestávat při léčbě důvěřovat vlastním schopnostem, intuici; zúročit letitá trápení, nezdary, úspěchy a zkušenosti.
To víte, že mě sem tam za krk popadnou záludné obavy. Stačí to takhle, je to opravdu dost? Jak to bude dál, jestli se zdravotní stav nezvrhne v něco ještě šílenějšího, nenaplní se prognózy, které nejsou předpokladem těch nejšťastnějších chvil a konců. Modlím se za soběstačnost a nezávislost. Za blízké. Bojím se ztrát, utrpení a prázdnoty. Už teď vím, že zkrocení těchto strachů bude velkou výzvou do té padesátky, šedesátky, sedmdesátky… Dá-li vesmírný záměr.
– Odvaha je síla překonávat nebezpečí, rány osudu, strach, nespravedlnost a přitom stále v duchu prohlašovat, že život je i se všemi strastmi krásný. –
Dorothy Thompsonová
– Stárnutí nezpůsobuje věk, ale opuštění ideálů. –
Karolína Světlá
Foto: pixabay.com
