Erik Erikson byl německo-americký psycholog a psychoterapeut židovského původu. Proslavil se teorií psychosociálního vývoje lidského já od narození po stáří. Jeho práce byla ovlivněna psychoanalýzou, kterou obohatil o prvky sociální psychologie. Je považován za stoupence neofreudismu a psychoanalytické ichpsychologie. Byl 12. nejcitovanějším psychologem 20. století.
Erik Erikson se narodil 15. června 1902 ve Frankfurtu nad Mohanem a zemřel 12. května 1994 v Rosewood Manor v Harwichi v americkém státě Massachusetts. Narodil se jako mimomanželské dítě židovské matce a tři roky s ní žil ve Frankfurtu. Poté se matka vdala za židovského dětského lékaře, který se o něj staral. Rodina se přestěhovala do Karlsruhe, kde Erikson navštěvoval po škole uměleckou akademii a cestoval po Evropě. Ve Vídni se seznámil s Annou Freudovou, která v něm probudila zájem o psychoanalýzu. Poznal zde také svou budoucí manželku, kanadskou učitelku tance Joanu Sersonovou. To už byl nějakou dobu psychoanalytikem, původní činnosti, malování, zanechal. V 30. letech emigroval z Vídně do USA a stal se americkým občanem. Zde absolvoval profesorské studium vývojové psychologie na univerzitách v Berkley a Harvard a právě tady vytvořil svoji slavnou etapu lidského života od narození až po stáří. Sestává z osmi životních fází, kde vždy proti sobě stojí určitý vývojový úkol a konflikt, který je třeba pro zdárný průběh vývojového já vyřešit. Jedná se o rozšířený Freudův směr psychosexuálního vývoje, který obohatil o sociální aspekt, jejž klasická psychoanalýza opomíjí.
Epigenetický diagram, jak se daná teorie nazývá, sestává z již zmíněných osmi fází. První pokrývá dobu od narození do jednoho roku (někdy se udávají dva) a významnou osobou je zde matka. Základním konfliktem je důvěra vs. nedůvěra. Existenciální otázka této etapy zní: Mohu důvěřovat světu? Získanou ctností je naděje. Činnostmi jsou například krmení či opuštění. Druhá fáze probíhá od jednoho roku (dvou let) do čtyř let a významným vztahem jsou oba rodiče. Základním konfliktem je samostatnost vs. stud a nejistota. Existenciální otázka zní: Jsem v pořádku takový, jaký jsem? Získanou ctností vůle. Činnostmi jsou například chození na nočník či oblékání. Třetí fáze probíhá v rozmezí čtyř až pěti let a významným činitelem je celá rodina dítěte. Nastolený konflikt je iniciativa vs. vina. Existenciální otázka zní: Je v pořádku, co dělám? Získanou ctností je cíl. Činností je například tvorba či manipulace s nástroji. Čtvrtá fáze pokrývá věk od pěti do dvanácti let a významným činitelem je sousedství či škola. Konfliktem pak činorodost vs. pasivita. Dítě poprvé nastupuje do vzdělávacího systému a učí se zodpovědnosti. Existenciální otázka zní: Mohu být přínosem pro svět? Získanou dovedností je schopnost, činností například koníčky či sport. Pátá fáze se udává od třinácti do devatenácti let, tedy období puberty a adolescence. Významným činitelem jsou vrstevníci či známé osobnosti, plnící funkci osobních vzorů. Konfliktem se zde rozumí sebeuvědomění vs. zmatení rolí. Existenciální otázka zní: Kdo jsem? Čím mohu být? Získanou ctností je věrnost, činností sociální vztahy. Šestá fáze pokrývá období 20–39 let a významnou osobu představují partneři a přátelé. Konfliktem je intimita vs. izolace, existenciální otázkou zpravidla: Mohu milovat? Získanou ctností je láska. Příkladem jsou romantické vztahy. Předposlední fáze probíhá mezi 40–65 lety a významným činitelem je domov či pracoviště. Konfliktem je rozvoj vs. stagnace. Existenciální otázka zní: Mohu se ohlédnout za životem? A získanou ctností je péče. Činností pak partnerství a práce. Poslední fáze Eriksonovy teorie nastává od 65 let až do smrti a významným objektem je lidstvo a blízcí lidé. Konfliktem je vyrovnanost vs. zoufalství. Existenciální otázka zní: Bylo v pořádku, jaký jsem byl? Rozvíjenou ctností je moudrost, významnou činností reflexe života.
Eriksonova osmifázová teorie psychosociálního vývoje lidského jedince byla a víceméně ještě stále je velmi vlivná. Své využití našla především ve vzdělávání (stejně jako teorie proximálního vývoje vývojového psychologa L. S. Vygotského), kde se zohledňují jednotlivá specifika a schopnosti daného věku a přizpůsobují se tomu učební postupy. Své místo si epigenetický diagram nachází také v psychoterapii, kde slouží jako teoretická podpěra například při řešení otázky po smyslu života, životního uplatnění a podobně. Za zmínku stojí, že Eriksonova teorie si vysloužila i kritiku, část odborné obce mu vyčítala opomíjení inter-individuálních rozdílů a přílišné zjednodušení dynamiky vývoje jedince.
Je vhodné řici, že ústředním pojmem Eriksonovy teorie (přes všechny její klady a zápory) je identita – identita vlastního já. To, kým jsme, jaký obraz o nás samotných předáváme světu a jak dobře či špatně se cítíme v rámci svého sebeobrazu, řešíme všichni po celý život. Erikson byl jedním z prvních psychologů, kteří podali ucelenou teorii vývoje právě tohoto nezaměnitelného konceptu. Kromě dětské a vývojové psychologie se zabýval také etologií (vědní obor zabývající se chováním lidských živočichů) a napsal biografii Mahátmy Gándhího a Martina Luthera Kinga. Je rovněž držitelem Pulitzerovy ceny (1970) právě za Gándhího životopis.
Foto: wikipedia.org & pixabay.com
