Zuzana Nemčíková získala úžasnou Cenu veřejnosti

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email

V pondělí 14. června si v zahradě Anežského kláštera v Praze převzala Cenu veřejnosti v rámci udělování prestižní Ceny Olgy Havlové naše kolegyně Zuzka Nemčíková z Revenia. Cenu jí předali členové Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové. V rozhovoru se s námi podělí nejen o pocity z této události.

Zuzka je žena s otevřeným srdcem a neutuchající energií, vnitřní silou a odvahou. Její záběr je obdivuhodný. Obětavě pomáhá nejen metastatickým pacientkám, kterou sama je. Mimo jiné je psycholožkou a bývalou armádní psycholožkou, členkou České onkologické společnosti, konzultantkou a lektorkou, milující manželkou, matkou, kamarádkou a přítelkyní, podnikatelkou, běžkyní, spisovatelkou… Vede pobočku Revenia v Žatci – psychologickou poradnu – a přispívá do obsahu Inspirante. Je tou, která si Cenu veřejnosti odnesla plným právem.

Zuzko, srdečné gratulace! Zda máš radost, to by byla zbytečně položená otázka. Ale řekni mi, jaké pocity převládají? Je to zejména ocenění tvé záslužné práce, nebo vnímáš ještě hlubší přesah této ceny?

Sdělit to, co se odehrává uvnitř mě, je těžko popsatelné slovy. Zároveň je to jednoduché. Je to směs pocitů – hřejivý pocit na duši a vše, co je s tím spojené. Láska, opečování, ocenění, uznání, zaplavení. Přesah ocenění vidím v tom, že jsem jednou z těch, která dělá něco pro druhé přes svůj více či méně viditelný handicap. Je nás však víc. Pro cenu by si zasloužilo jít daleko více lidí. Zahrnuji sem nejen tu další pětici nominovaných, ale i ty, na které si třeba v tomto kontextu nikdo nevzpomněl. Vidím v této ceně péči a starost mnoha dobrých duší. Jen nyní bude tato soška strážena u mě.

Možná má moje ocenění ještě jeden symbolický rozměr. Metastatickým pacientkám se říká Neviditelné ženy. Dnes jsem měla možnost se na náměstí Míru zúčastnit otevření výstavy projektu Neviditelných žen MY TIME OUR TIME, do kterého jsem byla zapojena. Díky striktním omezením byl z minulého roku přesunut na letošek, 14. až 16. června. Vlastně právě dnes se symbolicky jedna taková neviditelná žena stala viditelnou!

Užila sis slavnostní ceremoniál v krásných prostorách zahrady Anežského kláštera? Jaká atmosféra akci provázela?

Atmosféra při předávání ocenění byla velmi slavností a příjemná. Byla pozvána řada významných hostů, nechyběli ani někteří laureáti minulých ročníků, například kolegyně z Revenia Tereza Nagyová – oceněná v roce 2019 – a loňská vítězka Martina Půtová. Počasí bylo jako na objednávku. Užívala jsem si té slavnostní atmosféry společně s manželem Milošem. Když vyhlásili mé jméno a byla jsem vyzvána k převzetí ceny – kamenné sochy Plamen, jejímž autorem je africký umělec Bester Baureni –, bylo to kouzelné. Děkuji všem, kteří mi poslali hlasy. Jsem velmi poctěna.

S tebou se jistě radovalo i okolí… Potěšila nebo pobavila tě nějaká z reakcí? Oslava bude?

Od jisté doby „slavím“ vlastně denně. Každý den, kdy se probudím, vnímám jako takovou oslavu. Raduji se z každodenních věcí i drobností. V tomto období je to hlavně svěží zeleň, květy a zpěv ptáků.

Reakce mě potěšily. Nejen nynější, ale i ty pár týdnů a dnů zpátky: „Tak co? Už víš?“ „Budu držet palečky a pak to budeš jenom ty…“ „Zuzko, to vyjde. Já to poslala celé rodině.“ Vlastně si užívám láskyplných ocenění už od zveřejnění mé nominace. Ocenění mé práce, toho, co dělám, i mé osoby. Toho, co jsem si zvolila jako své poslání. Pociťuji u toho vděčnost. Vnímám dokonce, že mnoho lidí žel takový pocit za svého života nezažije. Vlastně až v závěrečné řeči nad rakví se notně vychvaluje, jak skvělý člověk to byl, co pro druhé udělal. V čase, kdy to nebožtíkovi je už k ničemu!

Mám úžasnou možnost pociťovat to a vnímat v čase, kdy si to mohu ještě užít. Vědomě. Vychutnat, též sdílet s mými blízkými. Pro mě bylo nominování asi nejsilnější ve dvou okamžicích. Když mě koordinátorka projektu Bellis Nikola Samková ve skupině mladých onkologických pacientek zařadila mezi ně. Brala jsem se jako mnohaletá sympatizantka Bellisek. Ale když napsala „naše Belliska Zuzka byla nominována“… Rozumíte? Přiznám se, tekly mi slzy z očí. První tři slova a já byla zaplavena nesmírným oceněním. Druhého ocenění se mi dostalo, když informaci o nominaci sdílela na facebooku 4. brigáda rychlého nasazení. Její doprovodný text zasáhl moji duši rovněž hluboce. Mé zelené vojenské srdce se přímo tetelilo blahem. Do třetice, kdo četl mou knihu, už asi ví, od koho se mi dostalo uznání, na které jsem čekala desítky let. Přišlo. Vlastně v době, kdy už jsem sama sebou. O to více jsem z něj byla potěšena, vychutnala si jej.

Vím o tobě, že téměř vždy problémy a nesnáze přetavíš ve zlato. Tím okolí motivuješ, pomáháš mu. Nejen na profesionální úrovni. Není to pro tebe příliš energeticky náročné? Jak obnovuješ vlastní síly, z čeho čerpáš ty?

U mě se často setkáte s vyjadřováním vděčnosti. Uvnitř mě i verbálně. Ona je to právě vděčnost, co mi již mnohokrát pomohlo překonat a přeorientovat myšlenky z verdiktu recidiva či naposledy široký rozsev metastáz na jiné, optimističtější ladění mysli. Zároveň se mi lepší fyzické cítění. To zřejmě přešlo i do složek imunitního systému, který se raduje s dvěma předcházejícími složkami. Možná mi pomáhá zde ještě být a vychutnávat si přítomnost. Víte, to je moje triáda: PSYCHIČNO–FYZIČNO–CHEMIČNO, kdy jedno ovlivňuje druhé. Nebo ta druhá: MYSL–POHYB–STRAVA. To celé zabalené do správného dýchání.

Čerpám hodně ze sebe a z toho, co studuji. Stále! Síly k zvládání máme každý v sobě. Jen jim dát prostor, vědomě je využívat. To, že pomáhám jiným, je pro mě osvěžující. Protože k čemu směruji ty druhé, že funguje, že pomáhá, to dodržuji i já. Pomáhá mi nejen si nápomocné techniky připomínat, uvědomovat si je, ale také je dělat. DĚLAT bych napsala velkým písmem. Nestačí jen moudré věci znát, ale opravdu je realizovat. Ale nejen je důsledně DĚLAT, neméně důležitá je pravidelnost. Mnohdy se snažíme o maximální výkon a pak s tím po čase skončíme. Lépe méně, ale skutečně pravidelně. Když vidím, jak druhým pomáhám nacházet sebe sama – je to pro mě další bonus. Souzní to s mým pracovním mottem, které jsem si již kdysi stanovila, ještě než jsem věděla, čemu se mám věnovat. Zda svému byznysu, nebo psychologickému poradenství: „Pomáhám druhým, aby si pomohli sami!“

Jinak využívám celý komplex věcí (byť přímo věci to nejsou). Láskyplná péče manžela a blízkých lidí, dýchání, všímavé zaměření na přítomnost, pohyb nejlépe v přírodě, meditování a pravidelné uplatňování autogenního tréninku. A občasné nicnedělání, které jsem do loňska vůbec neuměla.

Pandemická situace kolem covidu-19 nám už dlouho dává pořádně zabrat. Toto téma rezonuje celou společností, proto mě zajímá i tvůj pohled, ačkoli se může na první pohled zdát, že s dnešním tématem nesouvisí… Dolehla na tebe nějak výrazně celá situace – v osobní i pracovní rovině, nebo si vzhledem k životním zkušenostem držíš odstup a nadhled? A jak vnímáš v dnešní době lidskou psychiku?

Přistoupila jsem k tomu jako ke své diagnóze. Jestliže nemohu něco změnit, musím to přijmout, že „Je to tak, jak to je. Tečka“. Ale mohu jednat proaktivně. Na svém blogu zveřejňuji osobní pohledy a doporučení na zvládání jednotlivých období covidové doby. Jak se s tím z mého pohledu odborníka na duševní zdraví popasovat.

Pro mě osobně – jakožto extroverta hrubého zrna, ale s náhledem na vážnost situace, jak už jsem se kdysi sama zdiagnostikovala (smích) – je to doba zklidnění, ztišení. Přestala jsem se stresovat sama sebou! Užívala jsem si lehkého pozastavení. Zbavila jsem se zátěží, které jsem na sebe za ta léta nakladla. Pomohlo k tomu možná i ztišení na nebi, bez letového provozu. (Od mládí jsem milovala zvuk letadel, zvláště Mig-21 a Su-24, protože jako rodilý Liberečák jsem zažívala, když se dělaly cvičné nálety nad libereckým nádražím.)

Nyní k těm nelibým omezením. V armádě jsme rovněž měli jistá omezení a povinnosti – základní řády a předpisy, rozkazy a nařízení. Vše mezi tím, to byla má svoboda. Té jsem patřičně využívala k vlastní spokojenosti. Vždyť své „kovidové doby“ prožívají všichni onkopacienti i bez covidu. Dokonce i tehdy, až bude naše společnost zase v „normálu“. Já už vlastně před covidem čtyřikrát. Je to téměř identické, pro onkopacienty nic nového. Také nám v jistém čase jde o život, musíme se chránit a vyvarovat velkých akcí a setkání. Jezdit MHD bývá mnohdy rizikové v době viróz, nemůžeme létat do exotických destinací. Chtěli bychom tolik věcí, ale nemůžeme. Také se vše ze dne na den změní, byť jsme přislíbili účast. Třeba nemůžeme do restaurace na oběd, protože je nám „blbě“. Prostě nemůžeme. A i tehdy jsme někteří měli své roušky. Jen byly za trošku jinou cenu.

K otázce nadhledu bych ráda připomněla, že rozhodně pomáhá přestat se brát ukrutně vážně. Nehledat jen výmluvy. Řadě lidí nadhled mnohdy chybí. Zároveň není hanba nechat si pomoci, když pomoc potřebujeme. Je hanba si o ni neříct. Tedy ani ne hanba, spíš pošetilost.

Psychika bývá u onkopacientů narušena. U mě byla také. Prožívala jsem mezi druhou a třetí recidivou deprese a šedé vidění světa. Velmi mi pomohla PhDr. Hana Jenčová, Aliance žen s rakovinou prsu s onkopsychology – doc. Janáčkovou a PhDr. Ing. Pospíchalem. Velmi inspirativní a motivující! Navíc občas zaznělo, že onkopsychologů je málo. Pro mě to byl stimul. Přání stát se rovněž onkopsycholožkou se mi v roce 2018 splnilo…

Laureátem Ceny Olgy Havlové, kterou vyhlašuje Výbor dobré vůle – Nadace Olgy Havlové (VDV), se stal Marek Navrátil, koordinátor tříkrálové sbírky. Cenu získal za své rozsáhlé dobročinné aktivity, kterým se v neziskovém sektoru věnuje už 25 let, a to navzdory svému handicapu, jímž je vada růstu. Během slavnostního udílení byla oceněna i Zuzana Nemčíková, psycholožka v organizaci Revenium, která získala Cenu veřejnosti.
„Porota Ceny Olgy Havlové se rozhodla letos po nelehkém zvažování mezi 26 nominovanými ocenit Marka Navrátila. Porotu oslovil široký rozsah jeho působení v neziskové oblasti a také nasazení, s jakým se své práci pro potřebné věnuje. Marek Navrátil se musel vyrovnat s obtížemi, které přináší jeho handicap – vada růstu, kvůli němuž musel projít řadou lékařských zákroků. Navzdory tomu zvládl vedle fundraisingu, dobrovolnictví či komunikace s veřejností stát i u koordinování projektu tříkrálové sbírky, kterou nezastavila ani náročná doba koronavirové pandemie,“ uvedla Monika Granja, ředitelka VDV.

Je podle tebe všeobecně dostatečná ochota lidí k dobročinnosti a vzájemné pomoci? Jak hodnotíš aktivity neziskového prostoru? A co tvé zkušenosti ze státní sféry?

Zda je dostatečná? Asi se vždy najde oblast, kde by bylo potřeba pomoci více. Mnohdy díky tunelovému vidění či neudělání si času na přemýšlení nad danou oblastí se přehlédne možnost zacílení pomoci. Ale když jde o něco, umíme se „hecnout“, pomáhat si. Jen proti našim vlastním zkušenostem – tedy té generace vyrůstající bez mobilů – nyní trochu méně. Totéž za pár desítek let možná řeknou i naše děti.

V neziskovém prostoru mohu hodnotit své zkušenosti zaměstnance. Tedy ne toho, kdo žádá o peníze a bojuje za projekty. Díky neziskové organizaci jsem dostala opětovně možnost pracovat ve své profesi, plnit si znovu profesní sny. Práce nám pomáhá cítit se lépe, užitečně, takže aktivity neziskového prostoru vnímám jako potřebné. Důležité v pomoci těm, kteří pomoc hledají a potřebují ji. V tom jsou finance často důležité. Ale také jsem dospěla k tomu, že by neziskový sektor měl pochopit, že některé věci jdou i bez peněz. Když za dobu působení zaměstnance nemůže nezisková organizace dát žádnou finanční odměnu, ani symbolickou, protože tak to chodí, může zaměstnance ocenit a ohodnotit za jeho dobrou či přínosnou práci jinak. Udržovat s ním normální lidský vztah, pohovořit s ním, vyhodnotit, co se mu povedlo. Nasměrovat ho, v čem má ještě potenciál, který by mohl uplatnit. Dát zpětnou vazbu. Vždyť řadový pracovník v nezisku – byť handicapovaný – je také „jenom člověk“, kterému by se mělo dostat jistého ohodnocení, uznání, rozhovoru o jeho práci, jako se to děje v „normálním“ zaměstnání. Na to manažeři mnohdy zapomínají. Chybí nám to, cítíme se pak zneužiti. Protože my ta omezení v pracovních schopnostech máme z nějakého důvodu uznána. Dokonce v procentech. Kdyby ne, dělali bychom v nějakém korporátu za úplně jiný peníz, dostávali ještě jiné benefity. Také bychom jinak zvládali stresovou zátěž, křivé slovo, nevšímavost. S potěšením vzpomínám na svou nadřízenou Blanku M., která za mého působení ve státním sektoru uměla kouzelně myslet na své podřízené, připravovat jim drobné radosti na pracovišti. Vkladem byla její invence.

V souvislosti s pandemií mě ještě napadá, jaké byly a jsou tvé pocity jako onkologické a metastatické pacientky a jejího denního režimu a potřeb. Cítila ses riziky spojenými s covidem-19 nadmíru ohrožená?

To souvisí s mým optimistickým vnímáním života a světa kolem. Zprvu jsem svoje ohrožení v akutní léčbě vnímala a dělala jistá opatření, protože jsem dojížděla na onkologii. Vždy mě zaráží lidská bezohlednost. Například lidí stojících ve frontě na měření teploty, protože bez toho by mě na onkologii nepustili. Cítila jsem se bezbranná: tolik lidí jsem za celou dobu neviděla jako v tu chvíli ve frontě. Z jedné strany se na mě „cpal“ obézní muž s rouškou pod nosem, z druhé se na mě při každém pohybu hned nasunula další osoba, blíž a blíž. Bez dodržování jakýchkoli pravidel. I těch obyčejně lidských. Tomu nerozumím. Připadá mi to jako neomalenost. Mnohdy mě zamrzelo, že doba s sebou přinesla izolaci v lidské bublině. U někoho i uzavření lidského srdce. Pro sebe jsem dělala svá opatření, dokonce taková, jaká jsem v diplomové práci doporučovala dlouhodobě nezaměstnaným. Po odpočinku přejít k pravidelnému režimu, dostatku pohybu, mentální aktivitě a posilování imunity. A také dostatek humoru a občas si hrát.

Napsala jsi knihu ABCDa zvládání rakoviny, opakovaných recidiv a metastáz. Jaké má ohlasy? Myslíš, že i vydání této knihy přispělo k tvé nominaci a následnému získání Ceny veřejnosti?

Netuším, zda k tomu přispěla i kniha. Nebo zda aktivity, které dělám léta osobně či v poslední době online. Záměr, se kterým jsem knihu vydala, se mi podařilo uskutečnit. Jsou potěšující všechna ta poděkování a milá hřejivá slova, jak čtenářům pomáhá. Není to jako u narozenin, kdy vám přejí jen v ten den. V tomto případě mi přicházejí stále. Naposledy teď před rozhovorem. Pro mě je oceněním i skutečnost, že nejde pouze o onkologické pacienty. Ale třeba o osoby, které mě viděly v televizi či objevily můj Institut zdraví a pohody a nyní řeší svoje jiné těžkosti. Nebo si prý uvědomují, že v souvislosti s tím, čím jsem prošla já, jsou vlastně jejich problémy bezpředmětné.

Jaká bude tvá další kniha – a ber to třeba jako čistě sobeckou otázku… Ta první na mě totiž hodně zapůsobila.

Materiálu na knihu už mám dost. Nyní stačí nějaký motivační impulz, který mě nasměruje k dodělání a ucelení. (úsměv)

Kdybychom si mohly povídat a sbírat materiál pro rozhovor hodiny, myslím, že bychom je bez potíží naplnily. Tedy závěrem limitovaných řádků a prostoru pro myšlenky – co bys ráda vzkázala veřejnosti?

Vzkázala bych velké díky. Tedy: DĚKUJI VÁM za podporu, kterou jste mi vyjádřili. Kdybych mohla mít přání, znělo by: „Věnujte s úsměvem obdobnou podporu i sami sobě a svému okolí! Přináší to láskyplné emoce a inspiraci, kterou dnešní doba i svět potřebuje! Pak budeme nejen šťastnější, ale i zdravější.“

Zuzko, děkuji za milý rozhovor. Přeji ti další zajímavé výzvy a zasloužená ocenění!

Cenu Olgy Havlové poprvé vyhlásila Olga v roce 1995 s cílem upozornit na život lidí se zdravotním postižením, kteří se vyrovnali se svým handicapem a pomáhají druhým. Oceňuje jejich sílu a inspiraci k překonávání překážek, které často chybějí i zdravým lidem. Tato prestižní cena se uděluje každoročně v květnu. Od roku 2017 veřejnost může hlasovat o udílení Ceny veřejnosti v rámci Ceny Olgy Havlové. Více informací najdete na www.cenaolgyhavlove.cz. Naše kolegyně Naděžda Nováková a Tereza Nagyová z Revenia si pro toto ocenění došly v roce 2017 (Naďa) a 2019 (Terka).

Foto: Jana Taušová, Karolina Granja, archiv Zuzany Nemčíkové

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin
Share on email
Eva Havlíčková

Eva Havlíčková

Crohnovu chorobu jí diagnostikovali ve dvanácti letech. S tímto onemocněním zažívá pořádnou dávku chaosu, trápení a bolesti, ale nevzdává to. Ani ona, ani Crohn. Než ji zdravotní problémy vyřadily na několik let z aktivní činnosti, pracovala dlouhé roky na pozici asistentky ve farmaceutické společnosti. Miluje přírodu, hudbu, laskavý i černý humor, četbu knih a jejich vůni. Váží si rodiny a přátelství. „Je to ve hvězdách, co nás v životě čeká za pouť. Nejdůležitější ale je, kolik úžasných dní prožijeme, a že vždy najdeme cestu! Všichni můžeme opakovaně začínat znovu a po pádu zase vstát, třeba i s nějakou tou boulí na těle i na duši. Na zázraky nevěřím, já na ně totiž spoléhám,“ říká Eva. V současné době působí jako korektorka a redaktorka v redakci magazínu Inspirante, který je jedním z hlavních projektů spolku Revenium.

Další příspěvky autora

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!