Před dvěma lety jsem založila stránky nejsemtabu.cz, kde vyprávím svůj příběh života se stomií. Stoma co, ptáte se? Života se stomií, tedy umělým vývodem střev. Jako bych viděla lítostivý pohled, povzdechnutí a slyšela větu: To je mi líto.
A víte co? Mně to líto není. Vyvedené střevo na povrch břicha sice není ideální módní doplněk, ale kamarádka stomie mi zachránila život. Každý den ji přelepím fešným pytlem na sběr odpadu, takže se na ni nemusím celý den koukat. Hlavně se už dneska cítím v rámci možností dobře, a to je k nezaplacení.
Na stomii je na druhou stranu moc fajn, že není prvoplánově vidět. Tedy pokud zrovna nesním kilo mexických fazolí, ze kterých se mi během chvilky nafoukne na břiše balon. Ale i to se dá lehce a elegantně vyřešit návštěvou nejbližší toalety. A všechno je zase krásně v utajení. Koho stejně napadne, že ten divný útvar pod trikem je pytel plný překvapení. Balon šetrně zakryju kabelkou nebo svetrem a jdu dál, jako by se nechumelilo.
Život se stomií má mnoho výhod, i když se to na první pohled nezdá. Třeba tu, že jsou na mě v nemocnici hodnější a někdy můžu jít dřív na řadu. Už nikdy nemusím řešit nechutná prkýnka na veřejných záchodcích, protože my stomici si už neposedíme. Což je bohužel špatná zpráva pro záchodové čtenáře.
Bez svěrače už střevům neporučím, ani kdybych je zaříkala. Takže dokážu být v nevhodné chvíli zaskočená. Kolik lidí ale může říct, že chodí na velkou v tramvaji a nikdo o tom neví a nic necítí? Touhle větou se vždycky uklidním. Uvolním se, usměju se nad tou ironií a vesele prdím dál. Hlavně, že žiju!
Mějte se rádi, moji milí.
Vaše Tereza
Foto: Pixabay, Tereza Nagyová
