„Chybí ti rovnováha,“ slýchávám od dětství. Před očima mi běží obraz kamenných schodů. Schodů v katolické školce a naše dětské nohy ťapkající po chladném masivu dolů. Přesouváme se na zkoušku jakéhosi představení pro rodiče. Všichni v kostýmech ledních medvědů. Sestupujeme pomalu a opatrně. Chvilka nepozornosti. Škobrtnutí. „Ááá!“
Kutálím se. Přes kostým medvěda cítím každý schod.
Konečně jsem dole.
Jeptišky se sbíhají ke mně. Projevují účast a obavy o mé zdraví. Když vidí, že jsem (minimálně fyzicky) v pořádku, poplácávají mě po sádelnatých tvářích se slovy: „Nám bylo jasný, že tobě se nic stát nemůže, seš takovej pořádnej!“
Jedna šeptem dodává směrem ke kolegyním: „Vlastně to bylo hrozně roztomilý, jak se z těch schodů kutálel…“
„Že jo?!? Vůbec by nevadilo, kdyby se něco takového stalo během vystoupení!“ dodává hbitě druhá.
Jejich slova mě vnitřně pobuřují, přesto jim nechtěně vyhovím. Při představení omylem padám na plastové iglú. To by pak nedal dohromady ani Duch svatý, výstup má však fenomenální úspěch.
„Ten pád si zahrál skvěle!“
„Ale já ho nehrál…“
Zvláštní schopnost zakopnout na rovné zemi postupem času vypracovávám k dokonalosti. V zimních měsících pak kostým medvěda nahrazuje nevhodná obuv a já získávám zvučnou přezdívku Klouzek.
Později, zhruba v pubertě, mě potkává cosi, co se nazývá „životní rovnováha“. Ta slova si okamžitě získávají moje antipatie. Ty demonstruji ve společnosti, kde se často ocitám pod stolem. Známí se pak ptají, kde je má životní rovnováha, na což jim odpovídám, že planeta není placka, tudíž ani můj mozek nemůže být vodováha. S pochopením se nesetkávám.
Poté otázka rovnováhy zmizí, aby se znenadání znovu vynořila.
Což o to… Ta životní je definitivně ztracena, ale stabilita se mi od let na prvním stupni základní školy přeci jen zlepšila. Znepokojuje mě tedy, když zase začínám padat. Postupem času si pro pád nemusím ani chodit, stačí když stojím…
„Nebuď pokrytec, stává se z tebe muž a vrací se to, co ti bylo vždy vlastní,“ snažím se uvažovat o ztrátě své těžce vycvičené rovnováhy. Přátelé tvrdí, že to není otázka duševního vývoje, ale fyzického zdraví. Nakonec dávám na jejich rady a nechávám se odvézt do nemocnice.
Při vstupu do ordinace vrávorám.
„Problémy s rovnováhou?“ ptá se doktorka, když spatří můj nejistý krok.
„Celoživotní,“ projede mi hlavou.
Pak si konečně sedám.
Markovy příběhy najdete také na webu aktivnizivot.cz
Foto: Pixabay, archiv Revenium
