Není to tak dlouho, co jsem úspěšně dokončila své studium. A světe div se, s tím se automaticky pojí věc o poznání méně příjemná – promoce. Pro mě pouze prázdná formalita, nabubřelá gesta a milion záblesků z Iphonů pyšných rodičů. Ale jelikož by mi to maminka neodpustila, i já jsem navlékla sváteční šaty a jala se participovat na slavnostním obřadu. Nechyběla ani státní hymna, každopádně vzhledem k průběhu mého studia, které bylo vším, jen ne důstojným vzděláváním se, mi celá akce přišla navýsost nepatřičná.
To ovšem souvisí s jinou záležitostí v mém životě. Dovolím si však spoiler – celé jsem to přežila. Studium, státnice, promoci. Vše v suchu. Diplom je doma. Ale o čem chci mluvit… Proč nemám ráda tyhle formality? Jednoduché. Protože si málo věřím. Necítím zadostiučinění z vykonané práce, nejsem na sebe pyšná. Zástup lidí mi gratuluje, ale já to nevnímám. Proč? Možná charakteristikou oboru. Mám bakaláře z psychologie a ten je v oboru téměř k ničemu. Řádným psychologem jste až s magisterským diplomem a tím klinickým, kterým bych chtěla být já, až s doktorátem. A to nemluvím ani o tom, že psychoterapeutický výcvik stojí majlant.
Zkrátka jsem si nemohla vybrat „jednodušší“ kariéru. Nic to však nemění na tom, že ten obor miluji a chci se mu věnovat. Dává mému životu smysl, a i když mám své limity, které nejsou úplně malé (zvlášť pro práci s lidmi), jdu si za svým a chci se dál vzdělávat. Po pravdě pro sebe nevidím jinou dráhu než tu akademickou. Jsem totiž tak trochu nezaměstnatelný mimoň, který má obě ruce levé a třeba taková brigáda za barem je pro něj nemyslitelná. Musím proto spoléhat na svoji hlavu. Což je ironické, když mi jede na 150 procent, ale tak trochu šejdrem. Ale víte co? Mně je to jedno. Paradoxem mé nízké sebedůvěry je na druhou stranu jakási vnitřní jistota, že mám talent a určité schopnosti. Jen je třeba mít se mnou trpělivost. A to je něco, co bych ráda jednou předávala i svým klientům.
Foto: Pixabay
