Poslední dobou se nestačím divit. Řekla bych zírat, jenže s rouškou přes tvář se radši moc nerozhlížím. S ní mi najednou přijde, že se půl populace chystá operovat a půl vykrást banku. Zahlédla jsem i někoho v plynové masce, ale smát se nebudu. Protože jednak to veselý není a druhak si nehodlám zapařit pysk. Tak dál.
Na žlutočernou barvu už začínám mít tik a na hlášení místního rozhlasu taky. Z věčného sledování čísel a prognóz mi zlehka hrabe. Tuhle jsem se přistihla, že ť v projevu jistého státníka mě tak fascinuje, že se na nic jiného v tom vodopádu slov už nesoustředím. A navrch můj mozek neskonale zaměstnává fakt, proč má roušku i tlumočník do znakové řeči a jestli mu nakonec omylem nenarazí i rukavice a brýle.
Každopádně mě ten šrumec hodil do úplně jinýho módu. Podle mínění některých lidí, co nedohlédnou na konec vlastní trampolíny, si s handicapem o nějaké volnosti můžu stejně nechat jen zdát. Jsem přece zvyklá sedět či ležet doma, jsem zvyklá na to, že tam či onam nemůžu.
Ale oni, oni přece platěj daně, takže je nikdo omezovat nebude a když už, tak by jim to měl všechno kompenzovat. Vysol, státe, tisícovky, protože tohle není fér. Mám práva, mám tohle a tamto a s tímhle jsem teda fakt nepočítal. Zaplať mi, pobav mě, poraď mi, zachraň mě. Ale nediktuj mi.
S údivem sleduju, jak se rodí nové televizní programy a platformy, jak se odborně probírá, co doma a jak to všechno ustát s grácií, jak sportovat bez fitka a nepřijít o zdravej rozum, jak si udržet návyky a kontakty. Jak nezavraždit v ponorce miláčka a nenechat zvlčit drobečky. Nebo jak neskončit finančně pod nulou, protože být mimo šablonku je prostě dražší.
Ne že by mě ta tvůrčí vlna nebavila a nestrhla, jen si říkám, jak to asi jde těm, co mi tak rádi tvrdili, že žít s handicapem přece znamená bez keců přijmout omezení (co jsem si nevybrala), pěstovat si neutuchající disciplínu a bojovnost (o kterou nestojím) a umět překonávat překážky (o kterých vím, že by být vůbec nemusely). Ke všemu za babku. Navíc bych přece měla být natolik soudná, abych svým chováním a diagnózou vytesanými požadavky nerušila či neohrožovala ostatní (a třeba se o ně nerozmázla). Nepřipomíná vám to něco?
Celá republika mi v tom vlastně teď může jít příkladem. A ukazuje, zač je toho loket, patřičně mýdlem vydrhnutý. Tvoří, drží a pomáhá, ale taky blbne, neví, analyzuje, propadá úzkosti, protože svoboda už není, co bejvala. Už jenom přemýšlet nad každým krokem a snažit se leccos rozdejchat je pruda a nezvyk. Heleme se.🙂 Když vidím ty kouzelné iniciativy za roušky a burcující vzkazy i nápady, fabuluju si další. Třeba: chodíme po schodech spolu, trefíme na záchod spolu, pracujeme spolu, cvičíme spolu, dláždíme spolu nebo noste boty.
Jen kdyby se nezapomnělo na srdcaře, zdravotníky a ty, co nespí, aby nás z toho dostali. Kdyby nám kromě šicího stroje a šňůrek zůstal i ten pocit sounáležitosti a zodpovědnosti. Kdybychom nešíleli z toho, kdo to zaplatí, ale spíš si užívali, že jsme vlastně zatím nezaplatili tolik. Pak by to vůbec nebyla tak blbá nákaza.
Foto: Pixabay
