V roce 1999 měl Jiří Suchánek vážnou nehodu, od té doby je na vozíku. Před patnácti lety začal hrát tak trochu „z nudy“ stolní tenis, a dnes má bronz z paralympiády v Riu 2016 i další medaile ze světových či evropských šampionátů.
Devatenáctého září 1999 Jiří Suchánek nezvládl zatáčku a skončil s autem na střeše. „Bylo mi teprve sedmnáct, na silnici jsem tenkrát neměl co dělat. Neměl jsem řidičák, navíc jsem řídil pod vlivem alkoholu,“ vrací se k osudné nehodě statný chlap bez vytáček. „Po úrazu jsem zažíval dost těžké období, občas jsem problémy řešil i pitím.“
Myšlenky si však dokázal srovnat v hlavě a našel si také práci. „Od roku 2003 do roku 2017 jsem pracoval v Krajské nemocnici Liberec na oddělení spinální jednotky (oddělení pro pacienty krátce po poranění míchy) jako instruktor soběstačnosti. Učil jsem nové vozíčkáře nejen soběstačnosti, tedy oblékání, přesuny, jízda na vozíku apod., ale řešil jsem s nimi i bezbariérovost a různé sociální problémy.“
Jako externista spolupracoval také s Centrem Paraple. „Učil jsem i rehabilitační pracovníky po celé republice správným stereotypům při nácviku soběstačnosti, správné manipulaci s vozíkem a klientem. Přednášel jsem a také jsem v Libereckém kraji zajišťoval servis pro firmu KURY, která vyrábí invalidní vozíky,“ jmenuje Suchánek široký záběr svých pracovních aktivit.
Sportovat začal trochu z nudy…
Se stolním tenisem se potkal před patnácti lety. „Sportovat jsem začal tak trochu z nudy. Když jsem se přestěhoval z Chlumína do Liberce, tedy 110 kilometrů od rodiny, kde jsem téměř nikoho neznal, neměl jsem kromě zaměstnání co dělat. Z práce jsem šel na pivo, a to bylo všechno. Jednou jsme však měli pacienta, který hrál v Liberci stolní tenis. Pozval mě na trénink a já začal v SKST Liberec pravidelně hrát. Časem přišly první úspěchy, a protože platí, že s jídlem roste chuť, i já chtěl víc,“ vysvětluje.
Po sedmi letech už hrál na paralympiádě
Suchánek má štěstí na skvělého kamaráda Jirku Kodýma, který s vozíčkáři v libereckém oddíle trénuje. „Jirka má při kombinacích skvělou kontrolu úderů a dokáže napodobit vozíčkářskou hru. Vděčím mu za všechno! Trénuji dvakrát až třikrát týdně, a protože jsem se mezitím přestěhoval do Zdechovic, čeká mě po tréninku ještě 120 kilometrů cesty domů. Den po tréninku jsem úplně mrtvý. Bolí mě hlavně ramena a záda. Z turnajů, kde je to často patnáct či dvacet zápasů, se vracím naopak unavený spíš psychicky. Většina zápasů je totiž hodně náročná na koncentraci,“ vysvětluje stolní tenista, který se zúčastnil už paralympiády v Londýně v roce 2012. Zlepšil se natolik, že v Riu o čtyři roky později získal ve dvouhře bronz. Ale to není zdaleka jediný úspěch. Z mistrovství světa a mistrovství Evropy má tři stříbrné a dvě bronzové medaile, na Světových pohárech vybojoval celkem 40 medailí. Na světové scéně odehrál 424 zápasů, z nichž 258 vyhrál.
„Před Riem jsem tenkrát trénoval šestkrát v týdnu od května do srpna. Týden před odletem jsem pak ladil formu a odjel s manželkou a půlročním synem na týden na ryby,“ dodává s úsměvem muž, který si jako jediný český stolní tenista vybojoval i nominaci na letošní paralympiádu v Tokiu. Ta však byla stejně jako olympijské hry kvůli pandemii koronaviru o rok odložena.
„Jsem rád, že Tokio odložili. Můžu alespoň vydechnout a věnovat se více rodině a úpravám okolo domu, který jsme loni na podzim postavili. A díky tomu, že mám volnější režim, se letos dostanu s rodinou i na dovolenou. Tu jsem neměl od té doby, co sport beru vážně, takže někdy od roku 2008,“ přiznává Suchánek, který si pochvaluje, že má velkou oporu ve své manželce a volný čas nejraději tráví se svými potomky, čtyřletým Jirkou a teprve dvouměsíční Marií. Na závěr našeho povídání mě upozorňuje, abych do článku určitě nezapomněl na jeho poděkování všem, kteří jej podporují a pomáhají mu dosahovat sportovních i osobních úspěchů.
Hra plná taktiky a neskutečných rotací
„Stolní tenis vozíčkářů je specifický. Především tím, že se hraje velmi blízko u stolu a úder do míčku přichází co nejdřív po odrazu. Vždy je potřeba využít slabin soupeře. Hraje se hodně do stran, aby na míček nedosáhl, ztratil stabilitu, udělal chybu a přihrál mi. Hrají se také vysoké míče se zpětnou nebo boční rotací, ty dopadají krátce za síťku. Tyto rotované údery se velmi špatně vracejí. Zpravidla na ně soupeř ani nedosáhne,“ vysvětluje Jiří Suchánek a upozorňuje, že funkčnost hrající ruky je samozřejmě zásadní, ale důležitá je i ta druhá. „Poháním s ní při hře vozík, ale má i jiné využití. Trupové svalstvo mi funguje omezeně, takže nehrající ruku na kole používám k pohybu na krátké míče a drží mi stabilitu. Paradoxně mnohdy dostává zabrat mnohem víc než ta hrající. Hlavně na měkkém povrchu.“
Foto: archiv Jiřího Suchánka
