Vycházím z baráku a míjí mě holčička s maminkou. Hlasitě se dožaduje vysvětlení, proč ta paní chodí takhle a opakovaně se otáčí. Maminka se ji snaží umravnit a odvléct pryč. Nasadím turborychlost, doženu je a povídám: „Chodím takhle, protože jsem se tak narodila. Neumím to jinak.“ Holčička zamrká. „Bolí tě to?“ „No, někdy jo.“ Vtom do toho vstoupí maminka a nacpe do konverzace várku slunečního svitu: „Neboj, paní se může nechat odoperovat a nožičky si opravit.“
A je to. Hlavně nezůstat bez naděje.
To, co teď napíšu, určitě nemyslím jako kritiku oné maminky, není totiž sama, kdo v tom jede. Ale přečtěte si tu storku ještě jednou a všimněte si, že holčička se nebála ani trochu. Byla normálně zvědavá. Nerozplakala se, nekňourala, nelitovala mě, nepotřebovala nic vylepšovat. Jenom si mě všimla a chtěla vědět, oč tu kráčí, že paní skoro nekráčí. 🙂
Co je nutnýho měnit na tom, že kulhám, šmajdám, kymácím se nebo špatně chodím? Nic. Je to prostě fakt. Jako je fakt, že mi je devětatřicet, jsem ženská a miluju kafe a Columba.
Jenže tahle civilizace s fakty moc pracovat neumí, respektive nezvládá situace, které je třeba bezvýhradně přijmout. Potřebujeme do věcí kecat a mít pocit, že o jejich konečné podobě rozhodujeme. Ehm, a to zcela vážně píšu já, která píšu a taky si kupuju kuře už naporcovaný, protože oddělování nožiček od trupu mi způsobuje trauma. Dobře, u kuřat nebo obchodních artiklů to asi neva, ale u lidí si tím vůbec nejsem jistá. Dáváme si tím totiž najevo, že nejsme dost dobří sami o sobě, taky se pořád porovnáváme a pro sichr krapet přeháníme.
Babička, které je devadesát dva, je stará. Myslím věkem. O jejím elánu, zdraví, duši ani důchodu tím nechci říct nic. Neubírám jí mládí, jen konstatuju léta. Tečka. Chlap, co má sto deset kilo, má sto deset kilo. Neříkám, že je hromotluk, tlustej, svalnatej nebo ve formě, říkám jen, kolik váží. Stejně tak když napíšu, že mě štve, že nejsou zametený chodníky, nemyslím tím, že jsou sousedi líný lemry a svět je plnej zoufalství. Svět je jen plnej košťat a radel, co aktuálně nikdo nepoužívá na chodníky u nás před domem. 🙂 Tečka.
Mluvit o postižení a nehodnotit ho nám jde podobně ztěžka. (Tečka. 🙂 ) Dobře víme, že ne všechno jde zlepšit, ale zkuste to říct nahlas. Okamžitě vám někdo opáčí, že je třeba bojovat a neztrácet naději. No, nevím. Po půlročním dítěti přece taky nikdo nechce, aby už chodilo, i když nohy už má. Nebudete peskovat drobka, že se málo snaží, nebo jeho rodiče, že ho nijak nemotivují. Chodit prostě v tomhle věku nezvládne. Stejně tak my spoustu věcí nemůžeme, i když na to nevypadáme, a jako naschvál k tomu máme končetiny i věk. Ale taky diagnózu, co nám právě některé schopnosti a možnosti bere.
V praxi nás tenhle společenskej postoj nutí tahat esa z rukávu: Je postižená, ale je hezká! Blbě chodím, ale mám vysokou školu! Nechodím, ale manžela samozřejmě mám! Špatně chodím, ale hodně cestuju! Šmajdám, ale já se nedám, cvičím! Chodím o berlích, ale madla mě prudí! Jsem vozejčkář, ale výtah nepotřebuju! Nevidím, ale pracovat můžu! Mám nohy do bž, ale pomilovat se zvládnu! Ty ses s tím narodila, ale on je po úrazu! Na ni žárlit nemusíš, ona je postižená! Zvládám všechno jako zdraví, dokonce mám dítě! Přijmeme postiženýho, ale klid, něco na něj budeme brát. Je to pruda, ale můžu zadarmo do kina! Zvládám domácnost handicapu navzdory!
Kupodivu se tohle trumfování drží i v kruzích, kde by si člověk měl odpočinout nebo narazit na hlavy empatické a otevřené – v lázních, v integrovaných skupinách, v nemocnicích, u psychologa a podobně. A poměrně často vás právě tam zpraží tím, že když o diagnóze mluvíte (případně nemluvíte, jak se to zrovna hodí), tak s ní nejspíš nejste srovnaní.
Není to tak dávno, co jsme s kamarádkou musely brzdit skupinu akčňáků, kde byli i lidé na vozíku. Ti se z podstaty věci vezli, takže byli rychlejší. Celá grupa pak měla automaticky za to, že správně integrovanej choďák je minimálně stejně rychlej jako vozíčkář. (A vida, není!). Ve stejné skupině jsem chtěla znát zkušenosti ostatních s operacemi, ale doporučili mi se v tom nenimrat, protože je třeba být veselá a nad věcí. (To se nějak vylučuje?) Na jiném kurzu jsem se od lektorky dozvěděla, že jestli od ostatních kolegů chci, aby mě „zapojili do svých aktivit“, musím jim říct, že se mě nemají bát. (Kristova noho! Copak někdo jinej zdravej přijde na kurz a zahlásí: Lidi, nebojte se mě? 🙂 )
Takže pro pořádek: Nebojte se mě ani mýho kulhání. Nechtějte po mně, abych byla lepší nebo zdravější, než jsem, a abych musela handicap přehlušit něčím, čím odpoutám pozornost. Dovolte mi se s tím vším smířit, aniž bych se přehnaně upínala na změnu, zlepšení nebo zázračnou medicínu. Jasně, chtěla bych to mít jednodušší, ale nepotřebuju se spravit.
To by trvalo moc dlouho a vy byste mi zatím vypili všechno kafe.
Foto: Pixabay
