Celoživotní chronická diagnóza může v životě napáchat leccos. V mém případě se ale obrně povedl husarskej kousek. Skoro mi ze života vymazala slovo nechci a navrch z něj obrala libové maso. Zůstal jen divný zvuk a kůstka, kterou kdekdo mrskne bez užitku stranou, zatímco mně přizná maximálně mastné prsty.
Abyste rozuměli. Dětská mozková obrna coby postižení centrální nervové soustavy si všechno, co se člověku děje, filtruje po svém. Když na to přijde, bez skrupulí mu to naddimenzuje a napálí, navíc pokaždé jinak.
Čili světlo někdy není světlo, ale oslepující a všepohlcující zář, a jindy klidně pološero. Hluk působí tak, že z něj jeden zcepení, přitom okolí jen protočí oči v sloup. Drobná nerovnost na zemi má sem tam parametry Macochy a obyčejné teplo může vyústit v nedobrovolnou grilovačku. Mokrý asfalt se šmahem promění v led a cesta plná kořenů a listí v překážkovou dráhu. A když už to vypadá, že se ten den nepřihodí nic, přimotá se pod nohy kapesní pejsek a je vymalováno.
Tahle diagnóza zkrátka reaguje i na malé věci ve velkém stylu a je úplně jedno, co si o tom ten, do jehož mozku se obtiskla, myslí nebo jaký má temperament a povahu.
Já třeba vím, že moucha mi vůbec nic neudělá, ale jsou dny, kdy když mi proletí kolem hlavy, tak prostě zamrznu. Občas se dokonce začnu sklápět stranou a tím jí dělat pomyslný prostor. ☺ Ne, fakt to není můj nápad. Dobře vím, že je to blbost, ale já o téhle reakci vůbec nerozhoduju, tělo se zařídí beze mě. A ve čtvrtek ve tři patnáct má holt bzučící masařka parametry minimálně vznášejícího se lidožravého hrocha. ☺
A teď když tohle víte, tak možná líp pochopíte, že zvládnout život s obrnou často znamená učit tělo, že nebezpečí nečíhá všude, a vracet mu sebejistotu a schopnost reagovat přiměřeně. Odhadnout velikost, tíhu, povrch, umístění, nenechat se paralyzovat nebo znervóznět. Jenže tím pádem má perplexák hned odmalička brajgl v tom, co a jak. Mraky z toho, co vnímá, co chce a k čemu ho to automaticky pudí, musí okamžitě popřít, aby vůbec mohl dělat úplně obyčejné věci.
Bojí se, ale neměl by. Nechce jít po schodech, ale musí, protože placku mu ze světa nikdo neudělá. Něco ho bolí, tlačí, vyhazuje z konceptu, a on se stejně překonává, protože to zkrátka jinak nejde. Bez toho by nechodil, neseděl, nežil. Tramtadadá.
Zároveň má ale ten samý člověk vlastní názory a nápady, chutě i sny, které kupodivu s diagnózou zas až tak nesouvisejí. A v tom je ta potíž, protože o tom se v anatomii nepíše. ☺ Když se pak najednou někde vytasí s tím, že něco nechce, málokdo mu to věří. Jak jako nechce? Proč ne? Neměl by se snažit? Zkusit to? Trénovat? Není to náhodou jako s tou mouchou?
Fakt nevím, jestli působím tak nepřesvědčivě, ale když řeknu, že něco nechci, okolí často slyší možná a spěchá mi to vyvrátit. Pak se před lidmi, co se od dvaceti vozí v autě, musím paradoxně obhajovat, proč nepojedu na výlet autobusem přes celou Prahu. Nebo před ženou obloženou, proč nehodlám přes rameno nosit notebook (ne, ani na zádech), případně před veřejným míněním, proč už některé věci nemám zapotřebí a dělat je prostě nebudu.
Nebaví mě dokola tasit nohy jako pádný důvod. Vysvětlováním už jsem jednoduše unavená a svým nechci nic nesleduju. Nejsem líná, bojácná, zatvrzelá ani přecitlivělá, možná mě ale najednou nepůjde dostrkat tam, kam bylo původně zamýšleno, ehm.
Občas prostě něco nechci, klidně bezdůvodně. Zvykněte si na to. A já zkusím nezůstat bez dechu, až mi to jednou bez řečí a zdviženého obočí projde. ☺
Foto: Pixabay
