Chtěla bych napsat něco lehkýho, to ale budu muset obšlehnot etiketu light jogurtu nebo sušenek. Dobře mi totiž není v žaludku, na duši ani na monitoru. Fakt jsem si myslela, že mě obří vlna solidarity a sounáležitosti hodí do vyšších sfér. Že mi pomůže poslat peníze, vybírat obyčejné věci pro hezčí start všech, co jsou teď nezaviněně na hranicích vlastní existence. Že mě pozvedne všechno to lidský dobrý, co se teď dere na povrch o sto šest, co má smysl a za co jsem fakt vděčná, že to vůbec je a k tomu tak moc. Děkuju!
Jenže přerámování vlastního života se jaksi neděje.
Vím, že bych vzhledem k okolnostem měla být pokornější, šťastnější a neřešit pakárny. Jenže já je mám v hlavě furt, jen se k tomu přidal strach v zátylku a pocit polámanýho mravenečka, co přetlak řeší nošením jehličí na vesměs charitativní hromádku a pláčem, o němž ví celá obora.
Překvapuje mě, za jak samozřejmý se bere, že budu přilepená na telce a s barevným odleskem křiklavých titulků v očích budu sledovat něco, co mě akorát tak děsí a co se vší úctou nemůžu zvrátit. Přitom vím, že je potřeba dávat vědět a zajímat se, a jsem ráda, že profesionální i osobní zpravodajství existuje a že ho i díky technice můžeme vůbec mít. Jenže co s tou náloží vjemů mám dělat dál?
Nedokážu mít válku jako téma k jídlu a zlo jako samozřejmou součást světa, ani jako dospělá ne. Nechci, aby mě při ranním výpadku elektriky napadalo, že už je to tady. Nechci si při pohledu do smutných tváří lidí v metru říkat, že se možná právě teď stalo něco, co nás nasměruje kamsi k prvobytně pospolný. Bojím se strachu a smutku v hlasech těch, co mám ráda. Vyčítám si, že to neberu jenom tak, že o mě nejde, hlavně ať to zvládnou děti. Nevím si zatím rady s tou tíhou, co vnímám kolem sebe i v sobě.
Myslela jsem si, že můžu vidět demonstraci nebo charitativní koncert, že si od plic zazpívám nebo zakřičím a bude to lepší. Místo toho jsem pak ležela rozklepaná pod peřinou a zdálo se mi o lidských laboratořích, letadlech a krytech, vzbudila jsem se ve dvě ráno a zpocená poslouchala, co se kde šustne.
Takže ne, nemůžu být tolik v obraze, nejde to. Já, která miluju různé úhly pohledu i vysvětlování, teď zdrhám, kam to jen jde. A ne, opravdu to nehodlám trénovat, postupně otupit a zvykat si. Pro někoho je to možná srabárna, ale já si tím šetřím síly a zdravej rozum pro situace, kde budou fakt k užitku.
Nedávám skoro ani Toma a Jerryho, je pro mě těžký naporcovat kuře anebo oddělit upečený rybě hlavičku. Věci kolem násilí jsem zkrátka vždycky brala strašně vážně, scény o popravách i mučení jsem přelepovala i v knihách, na oscarový film s podobnou tematikou bych se nedívala, ani kdyby tam jinak byl přebytek štěňátek a koťátek. Nesnáším pitvání životopisů a světonázorů diktátorů, je to pro mě dost pochybná sláva. Nepoznám, kde končí informace a snaha o nezapadnutí dějin a kde už začíná přílišná rozborka a fascinace někým, kdo by si normálně žádnou pozornost zasloužit neměl.
Jenže jak to dělat jinak, nevím. Samotnou mě štve, jak malou stopu proti tomu většinou zanechávají zprávy dobrý a obyčejně vřelý, ale zkouším to měnit aspoň tím, že si dávám co největší válečnej detox. Jo, moje největší odvaha je právě teď v tom důsledně utínat bodré povídání o bojích, vydržet nedívat se na zprávy, dát si je jen tak tři minuty denně a být klidně za mimoně. Nebo zaklepat na dveře sousedů a zeptat se jich, jestli si nechtějí něco zahrát a vyvenčit psa. Nebo zavolat blízké duši, případně jemu natvrdo říct, jak fajn by teď bylo být spolu, protože kdy jindy.
Tak teď, hned teď.
Foto: Pixabay
