Eskalátor není můj kamarád #nakolečkách

Proč není eskalátor můj kamarád? A proč může být výstrahou i pro všechny ostatní? Že tam ten zákaz „vjezdu“ pro vozíčkáře není pro nic za nic? O tom jsem se přesvědčila a chci se s vámi o tuto zkušenost podělit.

Chtěla jsem se zúčastnit jako dobrovolník festivalu Jeden svět, zaměřeného na lidská práva, který probíhal dva týdny. Jednoho všedního odpoledne jsem tedy vyrazila z domova společně s pomocníkem na školení dobrovolníků. Konalo se v Kasárnách Karlín, takže jsme se rozhodli jet metrem přes Florenc, což se zdálo jako nejjednodušší cesta. Komplikace však nastaly ve chvíli, kdy byl výtah mimo provoz. Hmmm, bez něj se s vozíkem nahoru opravdu nedostanu. Zprvu jsme nevěděli co dělat a jak z metra vyjet na ulici. Poté můj pomocník navrhl použít eskalátor a já pod vlivem stresu nebyla proti. Toto rozhodnutí se však ukázalo jako nešťastné. 

Nacouvala jsem na zvedající se schody eskalátoru, ale když už jsem byla skoro na konci, vypadla jsem z vozíku a letěla hlavou dolů přímo na ostrou hranu schodu. Po dopadu mě někdo rychle otočil a zvedl mi hlavu: roztrhla a odřela jsem si čelo. To ovšem nebylo vše, milí přátelé. Protože eskalátor stále jel a nikdo jej nezastavil, všimla jsem si, že se mé nohy blíží k vozíku, a to opravdu nebyl příjemný pocit. Hrozně jsem se bála, ale můj neznámý zachránce byl pohotový a odtáhl mě od vozíku mimo nebezpečí. Nakonec se mému doprovodu podařilo dostat vozík z eskalátoru na pevnou zem a já cítila, jak mě asi čtyři lidé na něj usadili zpět.

O pár minut později se před námi objevili dva městští strážníci, kteří měli pochůzku. Šokovaná z předchozí situace jsem se s nimi snažila komunikovat, vysvětlit jim, co se stalo, a legitimovat se. Poté mi zavolali sanitku a čekali se mnou, než přijede. Mezitím se můj doprovod snažil zastavit krvácení na čele. Když sanitka přijela, dohadovali se, kam mě povezou. Nakonec se rozhodlo, že do Fakultní nemocnice Bulovka, kde mě zkontrolují a ošetří. Ale jak dopravit vozík, který se nevešel do sanitky se mnou? Vyřešili to strážníci, kteří se nabídli, že jej odvezou služebním vozem. 

V nemocnici na urgentním příjmu mě prohlédli, ránu vyčistili a zašili třemi stehy. Nebylo nutné zůstat, takže mě propustili domů. Můj přítel, kterého jsem mezitím informovala, si pro mě přijel, až mi téměř vyhrkly slzy dojetím.

Rada na závěr především pro vozíčkáře: eskalátoru se raději vyhněte! Mějte svůj rozum a nenechte se sebou manipulovat. Výstraha všem, co se rádi vozí výtahem! ☺

Foto: Pixabay

Picture of Alžběta Jelínková

Alžběta Jelínková

Od narození mám velkou výhodu: jsem na vozíku ve škatulce dětská mozková obrna vylepšená křečemi. Na mém elektrickém povozu mě nebolí nohy od chození a vozík je výborný prostředek k seznamování. Například když zapadnu do sněhu nebo když mám pláštěnku v obličeji a ujíždí mi autobus. Zajímavostí mého hlubokého vnímání je, že si na vozíku připadám, jako když běžím maraton, ačkoli stále sedím. Mám nutkání používat nohy. Výhodou mé škatulky bylo i to, že jsem se během studia na obchodní akademii mohla nechat nosit na rukou do schodů. Můj „nosič“ byl velmi pohledný a sympatický spolužák, užívala jsem si to celé čtyři roky. Kromě zamotávání se do pláštěnky a nošení se na rukou je mému srdci blízké plavání, návštěva divadla, zlepšování kondice, možnost někoho rozesmát, a to nejraději na svůj účet.

Další články

Podpořte nás

Náš účet je:
115-5689490267/0100

Vězte, že veškeré finance půjdou na rozvoj projektů, které pomáhají lidem se znevýhodněním plnit si kariérní a životní sny. Inspirante je jedním z nich!

Udržitelnost a etika skupiny ČEZ