Vím, že věta z nadpisu je myšlená dobře, ale jen minimum lidí ji myslí naprosto vážně a chápe, co taková pobídka znamená v praxi. Včetně mě. Jde totiž o zvláštní odnož umění říct si o pomoc a já pořád čekám, kdy si nebudu připadat hloupě, provinile, vynuceně vděčně nebo jako malý dítě, co si zasloužilo cukrátko a musí hlavně hlasitě poděkovat.
Vidím, že jsou lidi, co v tom umějí chodit a ruku v ruce s vlastní rodinou nebo domácností považují určitý servis za samozřejmost, takže bez auta nebo pomoci drahé polovičky, příbuzných či známých zařídí máloco. Nijak je to netrápí, protože on se vždycky někdo najde a červenat se není třeba. Dobrý vědět, paradoxně jsou to ale právě ti, co se pak s otevřenou pusou diví, proč chci zrovna to či ono, proč takhle a zrovna teď.
Celá dospělost je o samostatnosti a o určitý svobodě dělat si věci po svém. Což se někdy s diagnózou dá a jindy ne, ale s věkem postupně přituhuje. Zatímco ve dvaceti bylo tahání batohu s nákupem výzva a dojíždění busem něco normálního, co dělali všichni vrstevníci, ve třiceti už vás to katapultuje někam mezi člověka s alternativním životním stylem, šotouše a socku. A ve čtyřiceti už zvažujete, jestli vyrazit s batohem (a zpátky se vézt), nebo jet radši autobusem (a zpátky se modlit), ale obojí buď nezvládnete, nestihnete nebo odnesete nějakou prapodivnou bolestí a únavou, ze které vám bude trapně ještě týden.
Dospělost s handicapem tedy vyžaduje neustálé balancování mezi tím, co mi za co stojí. Chci si tohle udělat sama, ač tím strávím odpoledne a budou mě dva dny bolet záda? Potřebuju zažít tu nezávislost a ideální načasování i průběh, nebo mi na tom tolik nesejde? Zvládnu, že mi známá přijde pomoct uklidit, ale celkem osmkrát se mě zeptá, proč mám nahoře na poličce kytku, když se s ní pak musí při úklidu tahat? Je to, že se mi něco líbí, dostatečnej argument, nebo bych se měla přizpůsobit těm, co pro mě občas něco dělají?
Takhle přesně vypadá závislost – dokonalej bugr v tom, kde začíná a končí vaše pohodlí, když právě to pohodlí může znamenat vopruz pro někoho dalšího. A i kdyby ne, ten společenskej tlak je moc velkej. Lidi zkrátka nejsou stavění na to, že v určitém věku neděláte to, co většina, a mají pocit, že si vždycky máte z čeho zvolit. Vždycky ne, i o tom je handicap.
Někdy vybíráte z několika možností, z nichž žádná není taková, jakou byste ji chtěli mít, nebo si můžete zvolit akorát to, že dneska ještě nezešílíte. A bacha, nejsou to velké vzletné věci typu smysl života, děti, kariéra, podoba bydlení, ale každodenní neviditelné maličkosti ve stylu kam co dám, kdy tam půjdu a s kým, zvládnu to ještě a dostanu se tam vůbec?
A v tom přesně je lesk a bída věty „když budeš něco potřebovat, tak si řekni“. Téměř nikdo totiž nemá potíž s tím vám helfnout s něčím, co zavání záchrankou, úrazem nebo nečekanou rodinnou komplikací, ale s každodennostmi už je to horší. Říct si je pak o to těžší, čím malicherněji a obyčejněji celá věc vypadá. A obzvlášť ve chvíli, kdy existuje nějaká online verze nebo placená varianta požadovaného úkonu. Ale vy byste chtěli, aby vám do bytu a do prasátka lezl pořád někdo cizí?
Ano, chtít si projít pár kiláků vzdálenej Lidl, kam nejezdí autobus, není život zachraňující, ale fakt mám celej život nakupovat jenom v Rohlíku a Košíku? Můžu já někoho poprosit, aby mi převezl věci pět set metrů do sběrného dvora, když si přitom trochu mákne a nejspíš si umaže auto? Vážně můžu chtít odvoz na rehabku, když ten by kromě cesty tam a zpět znamenal hodinové čekání během procedur? Fakt si u vás můžu vyprat polštáře a deku a nebudu je muset tahat zpátky růčo? Opravdu mi pomůžete zandat zimní věci a vyměníte tu jednu žárovku, a dokonce ještě v tomhle měsíci?
Vlastně něco potřebuju skoro pořád, ale neřeknu si, neumím to. Nepřiznám to totiž ani sama sobě.
Foto: Pixabay
