Určitě jste se s nimi setkali. Patrně si asi každý z nás vybaví kamaráda z dětství, spolužáka či parťáka ze zájmového kroužku, který zažíval ústrky, pohrdání a výsměch a neměl šanci se zařadit do dětské party. U někoho bylo důvodem tělesné postižení, u dalšího třeba to, že mu sudičky nadělily třeba plachost a trochu jej ošidily o něco dalšího.
Já si například vybavuju kluka z protějšího paneláku, který byl myšlenkově pomalejší. Ale Kája čelil posměchu a všem narážkám s přehledem a bez zloby, asi i proto, že žil ve svém světě a některé věci nedokázal pochopit. Bloumal po sídlišti většinou sám (do školy podle mě asi nechodil). Jeho chvíle přišla v období, kdy jsme začali cvrnkat kuličky. Tuto hru vášnivě miloval a poctivým tréninkem se vypracoval široko daleko mezi špičkové hráče. Takže chodil kolem panelových domů s pytlíkem plným kuliček a vyhlížel parťáky, kteří by si s ním zahráli. Při této hře se stával rovnocenným. A protože měl natrénováno, často nás o hliněné kuličky obíral, což mu dělalo velkou a možná jedinou radost.
Když pak pokračoval v obírání protihráčů i u skleněnek (co si pamatuju, tak se skleněnka dala směnit za deset nebo dvacet hliněnek), dostával se do transu. To jsme říkali, že Kája pumpuje, protože jeho pohupování opravdu připomínalo pumpování vody ze studny. Kvůli kuličkám byl schopen podstoupit i potupnou proceduru, když mu kluci z oken svých bytů v prvním, možná i druhém patře házeli kuličky na hlavu. Určitě jej to muselo bolet, ale vydržel, protože získal zdarma tolik ceněný artikl pro další hru. Na svou obhajobu musím uvést, že jsem se této „dárcovské nehumánní akce“ nezúčastnil. Jednak jsme bydleli až ve třetím patře, jednak mi už jako prvňákovi na základce bylo jasné, že takové ponižování mi žádnou radost neudělá. Jak jsme rostli, Kája se ve vývoji opožďoval. Nakonec i ty kuličky vyšly brzy z módy. Takže se naše cesty rozešly. Když teď občas ve svých vzpomínkách zabloudím až do dětství, čas od času se mi vynoří obrázek vytáhlého hubeňoura, který zažíval jedny z mála chvilek radosti a štěstí u kuliček.
Abych se nevracel jen do historie, dovolím si přidat i aktuální příklad. Jde o člověka, který by se podle mě asi dal zařadit do skupiny takzvaných outsiderů. Může mu být kolem čtyřicítky a je vášnivým fanouškem sportu, tu ho potkáte v dresu Baníku, když je sezona hokeje, nosí dres Vítkovic. A je přesvědčen, že povinností Ostraváka je být fanouškem „našich“ elitních klubů. Takže neváhá oslovit v trolejbuse ženu sedící naproti, a je jedno, jestli to je sedmdesátiletá důchodkyně nebo maminka, která drží jednou rukou kočárek s miminkem a druhou přidržuje dalšího caparta. „V sobotu hrajeme se Spartou, co myslíte, urveme tři body? Škoda, že už nehraje Baroš, ten to na sparťany uměl. Dobrá by byla aspoň remíza,“ snaží se bezprostřední chlapík přimět spolucestující k povídání. Když nereagují, začne pročítat sportovní stránku novin a polohlasně mudruje, třeba o tom, o kolik bodů v této sezoně Baník zbytečně přišel.
Protože jezdíme občas stejným spojem, neodolal jsem a přisedl jsem si k němu. A povykládali jsme si. On samozřejmě ocenil, že se o fotbal zajímám, takže jsme probrali kdeco, až jsem málem zapomněl vystoupit na své zastávce. Proč to celé vyprávím? Protože mi nedávno jeden kamarád, který je především fanouškem hokejových Vítkovic a zmíněného chlapíka také zná, prozradil, že to je člověk s velkým srdcem. Po hokejových zápasech sbírá z ochozů hokejového stadionu plastová víčka, která pak odevzdává a peníze posílá potřebným dětem.
Pokud jste sloupek dočetli až sem, možná teď čekáte nějaký moudrý a mravoučný závěr. Ale nic kloudného mě nenapadá a možná by to bylo i zbytečné…
Foto: Pixabay